Jdi na obsah Jdi na menu
 


První vzpomínky

18. 1. 2007

Když vyhlédnu z jednoho okna, spatřím vysoké kopce rostoucí k nebi. Když vyhlédnu z druhého, slyším tiché zurčení vody. Ano, občas bydlím v poklidném kraji, kde ticho je jediným dorozumívacím prostředkem. Domy jsou polorozpadlé, jiné upravené, někdo tu cítí depresi ze samoty, jiný posilu a tvůrčí inspiraci. Když posedávám nad hlubokými koryty potoků, na vysokých skalách, pod nimiž klesá sráz, když sedávám na starých opuštěných zříceninách a poslouchám šelest větru, tehdy nalezám inspiraci já. Kraj je tu hrbolatý, lesy nehostinné, kopce strmé, údolí se zařezávají až do podzemí. Řeka je chladná jako okolní skály, divoká jako neustávající vítr, ale volná jako vůně lesních jahod, které voní na skále nad řekou, kde každý večer hledím do dáli. A přece si nepřeji být jinde.

Je podzim. Listí pokrylo zemi mnohobarevným kobercem, dny prošedivěly a ještě více zesmutněly. Ze starých dolů, které lemují levý břeh řeky, proudí studený vlhký vzduch. Kráčím po staré vozové cestě, která kdysi vedla na nedalekou zříceninu. Živáčka tu nikdy nepotkám. A když, bude to prchající zvíře. Naslouchám zvukům přicházejícím z houští. Tajemná, snad nikým nepoznaná zákoutí, číhají na každém kroku. Jako dítě jsem tu šplhal po stromech, nyní s hořkostí sleduji, jak dole v údolí, kde žiji, ty stromy kácí a budují asfaltovou silnici. Stará, popraskaná cesta vedoucí ke studánce v lese, kam chodíváme pro pitnou vodu, bude minulostí. Znal jsem na ní každou prasklinu, které jsem se měl vyhnout, když jsem 3x týdně chodíval s malou kárkou, na níž se k sobě těsně tulily 4 kanystry, do studánky pro vodu. Ze starého vodovodu babičce proudila jen nepitná voda, v níž se pouze mylo nádobí od oběda. Z pramene tekl kdysi silnější proud než dnes. Kdysi jsme na té staré silnici hráli kopanou s malým míčem, abychom si zkrátili čekání, než se kanystr naplní. Nyní ze studánky padají jen kapky vody.

Chodívalo se pro vodu i do nedaleké štůle, kde chutnala jako malvaz a byla tak čistá a zdravá, že se dávala nepřevařená kojencům. Boty návštěvníků starého důlního díla ji však znečistily, stejně jako netopýři. Prý. S dědečkem jsme chodívali na zříceninu Zubštejna, která se tyčila nad naším domem. Vzpomínám na ni jako dítě, vzpomínám na ni dnes. Jako jediná se za ten čas nezměnila a pořád vyhlíží do kraje svou majestátností a starostlivě sleduje osudy okolní země. Jako kdysi, když byla za pánů z Medlova centrem horního povodí Švarcavy, černé řeky.

Dřívější hornický život se odrazil na podobě kraje. Každou neděli se chodilo pěšky do hornického kostelíka asi 3km. Dříve chodilo mnoho lidí, kteří si cestu krátili veselým povídáním. S babičkou jsme vyrazili už ráno. V kostelíku bylo chladno a na stěnách kvetla plíseň. Otevřeli jsme okna, na oltář položili čerstvé květiny a já jsem zametl listí ze schodů a z předsíňky. V kapličce krásně vonělo staré dřevo a původní zdivo, které tu horníci míchali jen v dlaních a stavěli mnoho let. Zpátky se chodívalo také pěšky a mně vždycky pořádně vyhládlo. Nedělní odpoledne jsme s klukama chodívali brouzdat se řekou v holínkách, které jsem si od dědečka půjčil, aniž o tom věděl. Na splavu u Hastrmanky jsme se vždycky pořádně zmáchali. Holínky jsem pak několik dní sušil, aby dědeček nic nepoznal. Ne vždy to však vyšlo. Pak se zlobil a šlehal blesky.

Čarodějnice na 30. dubna jsme s kamarády trávili u obrovského ohně pod Zubštejnem. Pozdě večer, když už byla hutná tma, jsme se vydávali ke zřícenině v domění, že konečně zahlédneme nějakého toho ducha nebo strašidlo. Ale jediné, co nás vyděsilo, byl o pár let starší Standa.

Po večerech jsem slýchával od babičky, nebo od dědečka pověsti. Různé, o mnoha místech i o mnoha lidech. Pověsti měly velký dopad na mou zvědavost a ta rostla každým večerem. Slýchával jsem o tajných chodbách pod Pyšolcem, o pokladech na Hradisku, o strašidlech na Auersperku, o tajné chodbě na Zubštejn, která vedla ze sousedního domu od strýčka "ze zahrady". A zvědavost mi nedala a já se tam jednou ještě s jedním kamarádem tajně vypravil. Ale na místě, v podzemní místnosti, kde se už dlouhá léta nic neskladovalo, jsme objevili jen zazděný nízký vchod. Slýchával jsem o hastrmanu z nedaleké tůně Hastrmanky. Prý nikoho netopil, chutnaly mu mlýnské koláče a do mlýna se chodil i učit modlit. Mnoha pohádkám a pověstem tu lidé věřili. A žili v domění, že plavci, kteří se v létě roku 1903 utopili na Hastrmance, se neutopili sami. Stáhl je vodník, ale proč, to nikdo nevěděl. Žil jsem a vyrůstal jsem v prostředí, kde se věřilo snům a žilo se postaru. A nyní? Zbyly jen vzpomínky na místa, která jsem miloval. Vzpomínky na lidi, kteří už tu dávno nejsou. Ale cítím se tu stále klidně jako kdysi. Jen mi tu moc věcí chybí. Chybí mi tu mé bezstarostné dětsví.