Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dolování - 1. část - Úvod

18. 1. 2007

 

Stará důlní díla a historie dolování v „Zubří zemi“ (oblast horního toku Svratky)

 

 

Obsah

I.                   Úvod……………………………………………………………….….………3

II.                Úvod do problematiky hornictví…………………………………….….…….3

III.             Nástin historie oblasti………………………………………………..………..6

IV.              Počátky těžby a nejstarší lokality…………………………………..…………8

V.                 Dějiny dolování ve štěpánovském rudním revíru od 16. století…………..…..9

VI.              Doly v katastru obce Koroužné…………………………………………..…..13

VII.           Důlní práce v okolí Švařce…………………………………………..…....….18

VIII.        Borovecká rudní oblast…………………………………………….…………24

IX.              Štěpánovské doly………………………………………………….……....….30

X.                 Lokalita Horní Čepí………………………………………………….…...…..32

XI.              O zlatě kolem Štěpánova………………………………………………...…...34

XII.           Závěr a shrnutí………………………………………………………………..35

 

 

I. Úvod

     Tématem této práce jsou pozůstatky po starém dolování v historické oblasti kolem Štěpánova nad Svratkou a Bystřice nad Pernštejnem, a sice z historického hlediska (mezi pozůstatky po hornické činnosti patří štoly, šachty, obvalová pole a tahy). Logicky se s tématem slučuje i historie dolování v oblasti štěpánovského rudního revíru, jak je okolí Štěpánova nad Svratkou označováno. Text je psán s důrazem na historii, proto téměř vždy vynechávám údaje týkající se rudních ložisek, geologického podloží nebo vlastních těžených rud. Ovšem někdy má uvedení surovin pro určité dílo přímo zásadní význam, proto je uvedu. Práce si klade za úkol scelit možné poznatky o někdy nepřehledné a útržkovité problematice starých dolů jádra pernštejnského panství. Práce uceleně formuje poznatky, které se dosud podařilo montanisty zjistit, a vlastní ověřený současný stav památky. Celá problematika je dosti složitá, existují rozpory jednak v označení jednotlivých děl, dále samozřejmě v jejich lokalizaci, délkách chodeb apod. Někdy jsou objevována úplně nová díla. Tato práce si tedy neklade za cíl přesné vysvětlení vědeckých a dosud nedořešených problémů. Jak už zde padlo, komplexně zpracuje prameny a doplní poznatky z terénního průzkumu. Celá oblast je nadále vhodná pro montanistické bádání, jelikož historické prameny nejsou zdaleka vyčerpány a pro montanisty představují nadále zdroj nových informací. Dále odborné terénní výzkumy prokazují, že rozsah kutání byl dříve mnohem větší, než se předpokládalo.

     Historii štěpánovského rudního revíru byla věnována celá řada publikovaných i nezveřejněných prací, přesto mnoho údajů z těchto prací je nesprávných a bez reálného historického podkladu. První významnou prací v tomto ohledu je až dílo štěpánovského rodáka RNDr. Adolfa Poláka (žil 1909-1982) Nerostné bohatství Bystřicka (vydané v roce1960 v Brně) a jiné jeho práce. Dále to jsou zejména práce Hynka Jurmana (nar. 1956). Nevýhoda výše zmíněných autorů spočívá v tom, že jejich práce neobsahují mapky s přesnou topografickou situací horních děl. V tomto ohledu jsou lepší příspěvky Stanislava Houzara, pracovníka mineralogicko-petrografického oddělení Moravského zemského muzea v Brně. Další badatelé, kteří se věnují zkoumání pozůstatků po hornické činnosti ve štěpánovském rudním revíru, jsou Karel Malý (Muzeum Vysočiny v Jihlavě) a zejména archeolog-amatér Jaroslav Sadílek (*1972), rodák z Olešnice. Mnoho cenných údajů obsahují nepublikované práce R. Štancla a P. Chlupáčka. Mnoho autorů se věnuje soupisům a seznamům minerálů vyskytujících se v této oblasti, mezi ně patří dr. E. Burkart (*1953) a dr. T. Kruťa (*1966). Modernější seznam dosud objevených minerálů (asi 60 druhů) podává J. H. Bernard a kol. (1981, 1986, 1992). Zajímavé poznatky ke geologii a mineralogii přinesl odborně prováděný geologický průzkum v letech 1959-1963 vedený dr. V. Mátlem.

     Mapky v této práci jsou částečně převzaty z práce J. Pelze (2000), dále uvádím výřezy ze staré Urbanovy mapy z 18. století (použito z příspěvku S. Houzara).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

II. Úvod do problematiky hornictví

      V této práci budu nadále používat odborné i slangové výrazy pojící se k tématu, proto sem  zařazuji i slovník nejužívanějších pojmů. Určitě nebude na škodu, když jen velmi stručně nastíním techniku těžby ve středověku, nástroje či typy báňských děl.

     Hornické práce se dle rozsahu dělí na: 1) kutací, čili prospekční práce, jež měly zhodnotit výskyt rudy

                                                                   2) přípravné práce

                                                                   3) vlastní těžba

 

      Pro kutací práce se užívá výrazu šurfy. Většinou jde o mělké kutací rýhy a drobné jámy, které tvoří velikostně nevýrazné obvalové tahy. Kutací práce se často v případě negativního výsledku hned zahrnovaly, takže v terénu nemusí být patrné. V případě vlastní těžby rozlišujeme podle hloubky a způsobu mezi těžbou povrchovou, přípovrchovou a hlubinnou. Povrchové relikty se vyznačují tím, že jejich plocha převyšuje hloubku. Opět mají charakter příkopů s odvalem, oproti kutacím rýhám však s většími rozměry. Zvláštním typem objektů povrchové těžby jsou sejpy, čili haldy po rýžování – získávání volného kovu promýváním.    Ve středověku byla nejběžnější těžba tzv. přípovrchová. Tady je ruda exploatována jen svrchně systémem úklonic, nebo svislých šachet. Obvykle se šachtice situovaly těsně vedle sebe. Pro tento typ těžby se používá termínu duklování (z něm. der Duckelbau). Typickým pozůstatkem přípovrchové těžby je obval, sestávající ze zbytku těžní jámy – šachtice a z přiléhající hromady jaloviny – haldy, odvalu, který se rozbíhá nejčastěji kolem jámy prstencovitě, či půlměsícovitě. Obvaly mohou být seřazeny za sebou do tzv. obvalového tahu, nebo jsou uskupeny na ploše- obvalová pole. Další relikt je propadlina (deprese). Tímto termínem je označena prohlubeň vzniklá propadnutím stropu, nesouvisí tedy s vlastní těžbou. Proto také není nikdy obklopena haldou. Na tento objekt můžeme vztáhnout i termín pinka, který je však často a nesprávně užíván i na obvaly. Propadliny mohou také vytvářet tahy, pokud vznikly propadem stropu štoly a jiných horizontálních děl. S depresemi se často zaměňují povrchové dobývky, někdy i prospekční práce.

     Hlubinná těžba je již náročnější, a sice po stránce technické. Vyžaduje dopravu horníků k ortu (=tj. místo, kde se štola razí, historický název), odvoz rudy, odčerpávání důlní vody a řešení problémů s větráním (zejména v dolech, kde se razilo technikou „sázení ohně“). Typickým reliktem je dědičná štola, čili odvodňovací dílo situované při úpatí svahů, někdy značně vzdálené od vlastního prostoru těžby. Dědičná štola se projevuje příznačnými jazykovitými haldami, které tvoří jakousi domnělou přístupovou cestu k ústí. Dodnes z dědičné štoly často vytéká voda, jež má někdy výjimečné složení a je přímo vhodná pro kojence, jako je tomu v případě Korouženské štoly.

     Hlubinné šachty šly do hloubky max. 50 m, standardní hloubka se pohybovala kolem

20 m. Na šachtu následně navazoval systém chodeb.

     Určit však jednoznačnou hranici mezi přípovrchovou a hlubinnou těžbou je velmi obtížné. Někdy se dává přednost stanovené hloubkové hranici 10 m.

     A jaký byl vlastní postup dobývání rudy? Běžným postupem středověké hlubinné těžby byla technika „sázení ohně“. Horník rozpálil čelbu ohněm a následně ji zchladil studenou vodou (hrozilo zadušení vznikajícím kysličníkem uhelnatým). V rozpraskané hornině pak pomocí nástrojů fajslíku (mlátek, palice) a šlígle (želízko, klín) vysekával čelbou rýhy-rovnoběžně a kolmo. Vznikla tak jakási síť s vystouplými středy, které horník jednoduše odsekával. Takovýto postup byl samozřejmě časově náročný, uvádí se, že čtyři havíři takto za měsíc vylámali jen úzkou štolu o délce 4-5 m. Natěžená rubanina se nejprve drtila mlátkem a poté se propírala v potoce, a tak se vlastní ruda oddělila od jaloviny. Dál se ruda dovážela do hamrů, nebo ještě před tím se rozprodávala rudokupcům. Mlátek (fajslík) a želízko (šlígl) jsou vůbec nejstarší hornické nástroje. Byly zobrazovány nad vstupy do štol a šachet v symbolu zkřížených nástrojů. Mlátek, čili kladivo, palice, fajslík, má oboustrannou bicí plochu. Horník jej držel v pravé ruce, násada železnou palici nepřevyšovala. Mlátek je zobrazen,  jakoby byl vepředu než želízko-také ostrý klín, sekáč, oškrt, špičák, šlígl. Horník jej svíral v ruce levé. Želízko se nasazovalo volně na násadu (která jej převyšovala), aby se otřesy nepřenášely do ruky. Šlígle se vyznačovaly protáhlým tělem zakončeným ostrou špicí. Naše nejstarší zobrazení obou nástrojů ve zkřížené poloze je na pečeti Havlíčkova Brodu z r. 1269. V 

17. stol. se postupně přestaly užívat v souvislosti s příchodem střelného prachu, který se stal hlavní těžební pomůckou. Poprvé byl do dolu uveden r. 1627.

     Horníci sestupovali do mělčích šachet po žebřících (fárty) umístěných podél stěn. V úklonných jámách sjížděli na kůži uvázané kolem pasu. Sestup pomocí žebříků se aplikoval max. do hloubky 200m, což trvalo půl hodiny. Havíři se raději nechali spouštět pomocí rumpálu (vrátek, hašple). Seděli na dřevěném sedátku, nebo byli zavěšení jednou nohou v oku lana, a tak se stojíce nechali spustit. Zavěšené lano se však do hloubky rozkmitávalo a naráželo do stěn. Horníci tak utrpěli mnohá zranění o kostrbaté stěny šachet. I proti padajícím kamenům nebyli chráněni.

     Ke každému dolu patřily budovy k ubytování horníků, později pro ustájení tažných zvířat, která poháněla žentour. Nad těžnými jámami stály prkenné kůlny, tzv. kavna. Chránily jámu před deštěm, v ní se shromažďovali havíři, kteří tu mohli i spát. Dále sloužila pro uskladnění nástrojů a později střelného prachu. Jámy také potřebovaly dřevo pro výdřevu stěn (šrůty), palivové dřevo určené pro hamr se nazývalo štadlo (z něm. der Stadel). Velmi důležité bylo v dolech větrání, jež se uskutečňovalo větráky, tzv. ratlochy, které stály nad šachtou, dým proudil ven přirozeným tahem vzduchu.

     Protože to nebylo vůbec jednoduché zaměstnání, podle historických údajů (např. z 18.stol. týkajících se Štěpánovska) dostávali havíři velice slušný plat. Někdy dokonce větší než sám šichtmistr. Samozřejmě vznikaly speciální hornické pozdravy, které později zakotvily ve folklóru. Původní pozdrav německých horníků zněl Glück Auf! Volně přeloženo jako „Hodně štěstí!“ Teprve národní obrození „zavedlo“ onen lidový a dnes klasický pozdrav „Zdař Bůh!“. Vznikaly samozřejmě hornické písně po celá staletí tradované. Následně uvádím pro zajímavost hornickou hymnu (patrně ne společnou pro celý hornický svět):


HORNICKÝ STAV BUDIŽ VELEBEN
(Slavnostně)

 Hornický stav budiž velebený,
hornický stav to je naše slast,
byť postrádal třeba světlo denní,
činí vše jen pro svou drahou vlast.

Refrén: /: Ano, synův všech dolů i všech bání
vlídně ruku k přátelství dej!:/
/: Jen daru měj, jen zdaru měj,
jen zdaru měj hornický stav!:/

 Neslyšíte zvonku jasné znění,
neslyšíte, klepačka nás zve?
Nuže, bratři, k dolu bez prodlení,
Ať "Zdař Bůh" zaznívá tam i zde.

Ref.: Ano, synům …

 A když práce naše dokonána
a dobyt je přebohatý kov,
odměna nám za to budiž dána,
věnec slávy ověnčí náš rov.

 

    

 

 

 

Slovník používaných pojmů:

 

exploatace – dobývání, těžení rudy

aplanovat (haldu) – rozvozit materiál haldy,

relikt – terénní pozůstatek po objektu

montanista – badatel zabývající se výzkumem dolů a starého dolování (lat. montem- doly,                  

                       montanus- horník)

úklonice – slangový výraz pro šachtu raženou s mírným sklonem k zemskému povrchu

důlní míra – někdy označení pro důlní činnost, po níž v terénu nezbyly žádné stopy

nerentabilní – těžba má vyšší náklady než zisky

stařiny – stará důlní díla

rozrážka – ve štole jde o krátkou slepou odbočku

překop – štola

nafárat – též narubat

fajslík, mlátek – základní nástroj pro práci v dolech, podobný kladivu

želízko, šlígl – taktéž nástroj těžby, vepředu má ostrou špici

obvalový tah, též dobývkový tah – řada jam po hornické činnosti seřazených do určitého směru

perkmistr – ředitel dolu, prodával rudu kupcům

šmelcíř – vyhledával a tavil rudu

hofmistr – hospodářský a administrativní ředitel, měl i soudní pravomoc

 

 

Vysvětlení použitých zkratek:

 

 

Z, V, S, J, …- určení světových stran

max. – maximálně

min. – minimálně

n. l. – našeho letopočtu

př. n. l. – před naším letopočtem

PPZ – první písemná zmínka

MZM – Moravské zemské muzeum v Brně

dále používám značky prvků z periodické tabulky a chemických sloučenin

 

poznámka: kde se mi podařilo zjistit křestní jméno autora, uvádím celé jméno, v ostatních případech ponechávám zkratky