Jdi na obsah Jdi na menu
 


8. část - Horní Čepí a konec

18. 1. 2007

X. Lokalita Horní Čepí

 

     Do této kapitoly ještě zařadím tzv. obvaly Nad Ovčírnou, které ještě patří katastrálně na území Olešničky (součást Štěpánova nad Svratkou). Na lokalitě se v současné době žádné patrné pozůstatky po dolování nenacházejí, haldy a obvaly jsou zcela aplanovány. Místo se nachází nad levým břehem Hodonínky na severním svahu Kopce (461 m), asi 600 m JV od Olešničky, u cesty nad bývalým ovčínem. Poprvé na lokalitu upozornil P. Chlupáček ve 30. letech. 20. století. T. Kruťa místo popisuje jako „pole v okolí opuštěného kamenolomu“. Poslední nálezy minerálů pocházejí z mělkých rýh a ze sutí (rozvlečené haldy?). Jde patrně o staré dolování (Stanislav Houzar). Bohužel nic víc se o díle neví, patrně šlo o prospekční práce (?).

     Samotná obec Horní Čepí není známá jen pro činnost partyzánů za II. světové války, ale i díky svým bohatým dolům. Leží skrytá na velké vyvýšenině asi 2 km nad Dolním Čepím. Je zmiňováno již r. 1360. Je tedy možné, že již do této doby můžeme klást počátky zdejšího dolování. Jedna trať nese název „U Stříbrné štůle“ a prý se jí tak říká odpradávna. Zdejší doly se geneticky pojí se štěpánovským rudním revírem a zdá se, že byly patrně na stříbro vůbec nejbohatší. Paradoxně jde o nejméně exploatované ložisko, a sice kvůli silným přítokům podzemních vod, které těžbu znesnadňovaly.

     Pozůstatky po dolování se nachází asi 900 m SZ od obce u cesty v Pavelkově lese vysoko ve svahu nad levým břehem Lhotského potoka. Na mapě von Papa z r. 1768 jsou uvedeny jako „alter Ber(g)bau“. Patřily k dolům těžařstva sv. Antonín Paduánský. Jedná se o dědičnou štolu sv. Antonína Paduánského, důl Kryštof, starou šachtu pod cestou a obvalový tah. Díla se v 16.stol. uvádějí jako „Czepper Gebirge“.

     Ústí štoly sv. Antonína Paduánského leží asi 3 m nad úrovní Lhotského potoka na hranici katastru Olešničky a Horního Čepí, asi 1 150 m JV od Olešničky. Její jméno pochází od názvu kutající společnosti, jak uvádí nejstarší mapa von Papova z r. 1767, kde se objevuje označení „Sanct Antonii de Padua Handlung“, jako pojmenování štoly se uplatňuje r. 1768. Nové názvy jsou někdy bizarní. Na informační tabuli krátce umístěné před štolou se objevil název Venušina dírka (!), dále třeba Daškina dierka (tento zvláštní název uvádí Atlas turistických map 1:75 000, č. 120 Kunštátsko, r. 1997). Mezi obvyklá označení se řadí i štola v Sedlákově seči.

     Dnes je vstup do štoly zamřížován. Stále z ní vytéká voda a dno štoly je zatopené do výše 1m. Směřuje asi 8 m k JV, poté se stáčí k jihu a současně přibývá vody, po 42 m voda ubývá. Celkově je chodba dlouhá 58 m. Jako dědičná byla ražena v letech 1767-1769 a měla odvodnit staré doly asi 200 m JV od ní (Pavelkův les). Společnosti však došly finance a těžba ustala.

     V letech 1764-1767 se v blízkém okolí Paduána (zkrácený výraz pro štolu sv. Antonína Paduánského, jak jej často používáme) razila další dědičná štola Zdař Bůh. Jde o dílo patrně naražené již ve středověku (asi od 16. stol.) jako původní odvodňovací štola pro díla v Pavelkově lese. Někdy bývá označena německým „Glück Auf“. Po tomto díle se však zatím v terénu nenašly žádné stopy. Její poloha je dodnes záhadou.

     Tým Adrex uvádí další štolu, tzv. Lhotskou štolu, jejíž zasypané ústí by mělo být asi 300 m pod Paduánem na levém břehu potoka tekoucího od pusté samoty Lhotky. Údajně se provrtali závalem do prostory 6 x 4 m (?). Tento údaj jsem zatím neměl možnost ověřit. Název Lhotská štola pochází právě od týmu Adrex. Dále se jejich stránkách (www.adrex.cz) uvádí, že na štole Daškiena dierka začali pracovat r. 1367 francouzští  a švýcarští havíři (?). Dále uvádí, že práce dosáhly délky 70 m (!). Prý k  velkému rozmachu těžby došlo v letech 1382 - 1389 (!).  Čili přímo převratné informace, ale nemyslím si, že by se opíraly o reálný základ. Daškina dierka je štola Paduán (údaje o stáří mohli vyčíst z informační tabule) a ta byla nově založena r. 1767! Navíc dosáhla délky pouze 58 m!  Tedy informace od Adrexu musíme brát patrně s velkým odstupem.

     Vraťme se však k faktům. Obě odvodňovací štoly odváděly vodu z dolů v Pavelkově lese, v 18. stol. označených jako „alter Bergbau“. Kutalo se na nich od 13. stol., dále Pernštejny ve 16. stol., kdy je lokalita jmenována „Czepper Gebirge“. R. 1764 se pracovalo na štole Glück Auf, dále na dvou šachtách v Pavelkově lese. Znovu byly doly otevřeny v letech 1767-1769.  Jedná se o obvalový tah ve směru SSV-JJZ o délce téměř 180 m (obr. 10). Jeho stáří se klade do 13. stol. a jedná se o jednu z nejstarších lokalit (viz přehled nejstarších děl kapitola IV.). Táhne se lesem a protíná zmíněnou cestu. Ze dna jámy u cesty je po nápadné rozsedlině ražena štola Kryštof. Název jí dal R. Štancl. Je velmi krátká, pouhých 9 m, a končí malým zatopeným hloubením. Má velmi těsné ústí, pro vstup do chodby se musíte plazit. Navíc je jáma zavážena ilegálním odpadem. Podle Urbanovy mapy z r. 1772 přecházelo hloubení do podoby úklonné šachtice, která prý dosahovala délky 10 m. Patrně se razila v letech 1767-1769. V r. 1764 se razily i dvě šachty. Prastará šachta pod cestou dosáhla hloubky 21 m (dnes je hluboká max. 7 m, je zaházena harampádím). Z ní vedla ještě před 20 lety chodba k jihu (šlo o úklonici jen malé délky). R. 1767 se na ní pracovat přestalo a téměř celá byla zasypána hlušinou.

Poblíž této šachty byla další asi sedmimetrová šachtice taktéž s chodbou k jihu. Dnes patrně zcela zavalená.

 

 

10. Středověký obvalový tah v Pavelkově lese u Horního Čepí (R. Štancl 1980).

 

 

Téhož roku skončily práce na šachtě nad cestou, která dosáhla hloubky 24 m.

     Hynek Jurman r. 1985 ve své práci Štěpánov nad Svratkou 1285-1985 (vydal Štěpánov nad Svratkou roku 1985) uvádí, že ze šachty pod cestou vedla šikmo dolů chodba dlouhá 5 m k jihu a poté se stočila k západu a tudy pokračovala ještě 4 m, kde byla zavalena. Ovšem dnes se do chodby vejít nedá, šachta je dnes 7 m hluboká a zaházená odpadem. Tato šachta je v literatuře uváděna jako „prastará“. Pochází stejně jako štola Kryštof ze 13. stol. (?).

     Vůbec poslední lokalita se nachází v katastru obce Černovice. Jde o tzv. obvaly na Čepičkově vrchu, jež se nalézají na jeho SSZ a Z svahu. Na dvou místech v lese nalezl R. Štancl obvalové tahy. První lokalita se rozkládá nad cestou 300 m Z od vrchu Čepička (654 m), jde o obvalový tah o 7 obvalech ve směru přibližně V-Z. Asi 20 m od nejzápadnějšího obvalu leží ještě jedna jáma. Druhá lokalita leží na mírném návrší asi

300 m odtud, u bývalého posedu (Stanislav Houzar). Prakticky jde o jediný hlubší obval, dále mělký kutací příkop a asi 4 mělké jámy v okolí. Jde patrně o prospekční práce z nejasné doby, patrně ze středověku (16. stol., dříve?).

 

 

XI. O zlatě kolem Štěpánova

 

     V poslední kapitole se zmíním o přítomnosti prvku o značce Au ve zdejší rudě. Otázka možného kutání zlata na Štěpánovsku je velmi zajímavá. Poprvé se o něm zmiňuje Bartoloměj Paprocký z Hlohol (1540 -1614) ve svém díle „Zrcadlo slavného markrabství moravského“. Uvádí, že se prý v 15. stol. u Borovce dolovalo i na zlato a že na konci

16. stol. bylo na pernštejnském panství objeveno značné množství zlata i stříbra. Těžba zlata v okolí Štěpánova se traduje především díky zápisům ve štěpánovských latinsky psaných matrikách. V letech 1757 -1784 se někteří horníci zapisují jako „aurifossor“, tedy havíř kutající zlato, zlatokop. Tehdy bylo běžné označení horníků „ferrifossor“, kteří těžili železo. Na tuto skutečnost upozornil již J. Tenora na počátku 20.stol. a všímá si jí i A. Polák. Z matrik se dovídáme, že „správcem zlatého dolu“ byl Jan Krištof Urban

(1767 -1769 v Koroužném a 1770 ve Štěpánově). Obsah zlata v Korouženské štole byl velmi malý, prakticky jen stopy v rudě. Pro slabé výsledky tu těžba skončila r. 1773. Mezi zlatokopy jsou uváděni tito horníci: Antonín Haar (1767 -1769), Šimon Pheningshansel (1764 -1770), který pocházel z Českých Budějovic, dále Jakub Švonc, který bydlel ve Švařci v letech 1769 -1770, poté bydlel v Borovci čp. 4 a v letech 1775 -1786 kutá stříbro na Cumberku. Následuje Fr. Nečesánek (1771) ze Štěpánova čp. 17, Ondřej Skoumal z Koroužného čp. 10, který r. 1779 doluje rudu železnou, a Josef Schüner ze Schönfeldu, který r. 1776 bydlí v Koroužném v č. 10. Jan Kettner, který v letech 1774 -1778 vedl práce na Cumberku, bydlel ve Štěpánově v domě č. 16 a v matrice je zapsán jako „aurifossor magister“.

     Dále d´Elvert r. 1766 píše „…a dále se těží stříbro, měď, antimon a arsen a velmi málo zlata v dolech před několika lety otevřených.“ Patrně míní lokalitu Koroužné (Korouženskou štolu). Avšak z této doby z této štoly chybí jakékoli zmínky o výskytu zlata v rudě (Houzar 1998).

     Ovšem není pravda, že by v okolí Štěpánova působila skupina „zlatokopů“, kteří v dolech rubali tento drahý kov. Zlata bylo v rudě tak málo, že o těžbě jako takové nemůže být ani řeč. Ony zápisy v matrice vznikly, jak míní Polák, z ješitnosti horníků, nebo jde o omyl zapisujícího! Snad označení „aurifossor“ bylo zavedeno poté, co byl objeven větší nález zlata (?).

     Wolfskron r. 1889 uvádí, že dle prubířského listu úřadu ve Vídni ze dne 19.9.1884 obsahuje ruda ze šachty Boží Požehnání vedle stříbra a mědi i zlato. Šlo patrně jen o stopy, ale čisté zlato se dá najít i na haldách! Přesněji na haldách starých dolů v uzavřené Němečkově oboře, jako např. na haldě před šachtou Josef.

     Dále se možná těžba jen předpokládá z nepřímých indicií. Jednou takovou může být název vesnice Zlatkov u Rožné. K obci se skutečně váží pověsti o zlatých dolech, které kdysi jedna čarodějnice proklela. Vhodila do dolů hrst máku. Prý až uplyne tolik let, jako bylo malých zrníček, bude těžba obnovena. O pověstech se zmiňuje J. Tenora (Vlastivěda moravská II., Brno, 1907). V letech 1948 -1949 se severně od obce hloubila studna. Přitom se narazilo na zbytky starých báňských děl (Polák 1942, 1960). Vlevo od silnice do Bystřice asi 100 m od obce, nehluboko pod povrchem byla objevena stará ručně sekaná štola, vysoká 3 m, jež ale sledovala žílu beze stop rudy (Polák 1942, 1960). Dnes je dílo zatopeno, nebo v horším případě zasypáno. Navíc se v křemeni odebraném Z od obce výskyt zlata skutečně prokázal. Přímé důkazy ale neexistují a nad těžbou zlata dál visí otazník.

 

 

XII. Závěr a shrnutí

 

     Do budoucna zůstává samozřejmě ještě mnoho nezodpovězených otázek, celá oblast Štěpánovska sice patří k velice prozkoumávaným oblastem, přesto je nadále vhodná pro montanistické bádání. Myslím, že krok vpřed v našem vědění o dalších důležitých památkách (vedle architektonických a kulturních památek) středověku by znamenal pečlivý archeologický výzkum. Hlavně v otázce údajného dolování pod Zubštejnem by znamenal vlastně jediný přísun nových informací. Archeologický výzkum by si určitě zasloužila velice zajímavá lokalita Cumberk.

     Důkladným rozborem archívních materiálů se objevují dokonce nová, dříve neznámá díla, která nejsou ani v literatuře uváděna. Jsou zaváděny nové názvy a někdy vzniká zmatek a rozpory v pojmenování jednotlivých děl. Někteří autoři např. uvádějí štolu Jeřábek jako zavalenou, ač to není pravda. Myslím, že oblast Štěpánovska do budoucna skýtá ještě mnoho práce pro nadšené montanisty.

     Myslím si, že se mi podařilo do práce vměstnat mnoho faktografických údajů a poznatků z terénního ověření děl. Sám Stanislav Houzar dodává, že již neví nic nového a dalšího, než je uvedeno v jeho příspěvku do sborníku Stříbrná Jihlava. A to je odborník na zdejší doly. Myslím si však, že do budoucna máme co objevovat.

     Měl jsem tu čest probádat doly v okolí Koroužného, Horního Čepí, Cumberk (na jehož dně jsem stanul v létě minulého roku) a mnoho další děl. Zatím mi uniká možnost dostat se do Němečkovy obory na Borovci, která je veřejnosti nepřístupná.

 

 

Poděkování

 

     Za poskytnutí mnoha cenných materiálů o dolování, pomoc při vyhledávání děl v terénu a teoretický výklad přímo na lokalitách děkuji Miroslavu Veselému z Bystřice nad Pernštejnem. Paní Doležalové ze Švařce děkuji za laskavé vpuštění do soukromé štoly Cechhaus za jejím domem čp. 119.

 

 

 

 

 

 

 

Seznam použité literatury

 

Houzar, S. a kol.: Charakteristika pozůstatků po starém dolování Ag-Pb-Cu rud ve        

              štěpánovském rudním revíru na západní Moravě, Stříbrná Jihlava 2000

Houzar, S.: K historii dolování u Koroužného na západní Moravě

Jurman, H.: Štěpánov nad Svratkou 1285 – 1985, Štěpánov nad Svratkou 1985

Jurman, H.: Bystřicko, turisticko-vlastivědný průvodce obcemi a jejich okolím, Tišnov  

               1997

Jurman, H.: Čtení o Štěpánovu, Štěpánov nad Svratkou 2000

Nováček, K.: Klasifikace povrchových stop po zaniklé těžbě surovin,

Pelz, J.: Borovec – několik poznámek k mineralogii lokality, čas. Minerál VII, 2001

Polák, A.: Nerostné bohatství Bystřicka, Brno 1960

Svoboda, P.: Krajem kamení a jeřabin, Tišnov 2002

Vorel, P.: Páni z Pernštejna, Praha 1999

kolektiv: Zdař Bůh (Glück Auf), do nitra Askiburgionu, Bruntál 2000

další příspěvky ze sborníku Stříbrná Jihlava

informace místních občanů Švařce,

webové stránky Miroslava Veselého

průvodce Vítochov (Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, r. 2000 

K dějinám Jimramova, Dalečína a Vítochova, Kostelní Vydří, 2000