Jdi na obsah Jdi na menu
 


7. část - Borovecká rudní oblast

18. 1. 2007

VIII. Borovecká rudní oblast)

     Malá osada Borovec (16°21´ zeměpisné délky, 49°31´ zeměpisné šířky – Miroslav Veselý) leží za mostem přes Svratku u Štěpánova a před lety s ním splynula v jeden celek. Borovec se proslavil v celé České republice jako místo, kde na malém prostoru vzniklo neuvěřitelné množství nerostů (Hynek Jurman). Počátky proto spadají do 12. stol., kdy naše země „onemocněla“ tzv. stříbrnou horečkou. Prakticky všechny doly byly v této době otevřeny v jednom pásmu pohoří od Koroužného po Horní Čepí. Téměř vždy na levém břehu Svratky, opačný břeh byl využíván jen díly jako Zemanovo pole, Panisádek či Vorel. Z nepřímých zpráv se těžba usuzuje po další 13. a 14. stol. Největší rozmach těžby nastal opět v 18. stol. Borovec je dodnes cílem mnoha sběratelů minerálů, kteří míří hlavně na tzv. Jalovcovou stráň, nebo k dolům v dnes bohužel uzavřené Němečkově oboře v lese naproti dnešní škole. Širší okolí vrchu Bukovská a Jalovcové stráně je od r. 1999 za dvoumetrovým plotem, aby se předešlo návštěvám nezvaných „kutačů“. Němečkův kopec (cca 500 m SSV od mostu v Borovci) je štolami doslova provrtán, vesměs jde o díla zcela neznámého původu a stáří. Nejsou známa z žádných historických důlních map, nezachovala se žádná tradiční a historická jména dolů, vyskytují se tu patrně jedny z historicky nejzajímavějších dolů, přesto o nich nic nevíme.  Předpokládá se, že pokusy z 12. stol. se soustředily právě tady, ale dokázat se to s určitostí nedá, jen podle jejich polohy na hřebeni výrazného ostrohu a podle charakteru prací. Ojedinělý nález hornického želízka ukazuje i na dobu 16.stol., tedy vrchol pernštejnského kutání. Zcela určitě byla předmětem zájmu těžařů v 17. a 18. stol. Kladou se sem některé historické údaje z doby Salmova kutání v letech 1807-1810, jako např. na měď bohaté dílo „Fürst Karlgang“. Všech těchto sporných dolů si všiml J. K. Urban a na své mapě je r. 1772 souhrnně označuje jako „alte Pingen“, totéž i M. Wolfskron (1889). Moderními badateli byla některá díla nově označena, např.: šachta Josef, Partyzánská štola, důl Anna. Tyto názvy nemají sebemenší dějinný význam, slouží jen pro orientaci. Dále jde o díla Učitýlek, dvě štolky pod Bukovskou, šachty Jaroslav či Marie Terezie I. a II. a další. 

 

 

obr. 6 Profil a povrchová situace důlních prací v Borovci-Záskalí v 70. letech 18. století, J. Ch. Urban (Geofond Kutná Hora).

 

V oboře se nacházejí výrazné dobývkové tahy a haldy, mnoho děl, téměř většina, má charakter úklonných šachtic, které patrně měly za úkol nafárat modrou (měděnou) rozsedlinu. Šachta cechu Josef je dnes zakryta betonovou deskou s otvorem uprostřed zamřížovaným, pod nímž je 6 m hluboká svislá šachta o průměru kolem 4 m. Dílo bylo patrně nověji vyzmáháno za II. světové války. Dále dílo pokračuje jako úklonice v délce 13 m, která je ražená po zlomu západním směrem. Dál vede v podobě úzké skalní rozsedliny, ale ta je zasypaná materiálem sousední pinky. V blízkosti se nachází krátký úsek 3 m dlouhé štolky, která je nápadná svým oválným profilem. Na haldě před šachtou Josef se dá najít čisté stříbro a zlato.

     Na Němečkově kopci, asi 600 m J od mostu přes Svratku v Borovci se nachází štola pojmenovaná jako Marie Terezie („Theresienstollen“). Označení zavedli sběratelé minerálů, dále je známa jako Maria Theresia (r. 1916), štola Bukovská nebo na mapě R. Štancla Nová Marie Terezie. Polák ji pro lepší odlišení pojmenoval jako štola Na Bukovské (dle lesní trati). Jako na starém díle se tu těžilo za I. světové války, ale práce nedosáhly větších rozměrů, štola byla prodloužena o 13 m, štola dosáhla konečné délky

32 m. Vchod je uzavřen dveřmi, asi 7 m od ústí je vpravo zavalené hloubení. Stará část štoly je ražena západně po zlomu. Dále je velice dobře poznat podle způsobu těžby, kde končí stará část. Dále sleduje žílu ve směru SSZ-JJV. Před štolou se válí poměrně rozsáhlá halda. Měla by pocházet z r. 1772, dále se tu pracovalo v letech 1916-1918. Není zakreslena na žádné mapě z 18. stol. V době Salmova kutání v letech 1801-1811 (na Borovci) je pojmenována jako „Himmelfahrtstollen“. Někde v jejím prostoru měla podle údajů z r. 1947 ležet i tzv. „větrná šachtice“, kterou se dosud nepodařilo lokalizovat. Asi 200 m V odtud se nachází výrazný obvalový tah ve směru ZSZ-VJV, na jeho východním konci je ražena úklonice (8 m hluboká a je ražena po zlomu), pod níž je zasutá štola. Bližší informace se mi bohužel sehnat nepodařilo. Mimo Polákovu mapu není lokalita zakreslena na žádné jiné mapě (viz obr. 7).

     V jižním pokračování štoly se objevují pozůstatky po dvou dobývkách Štanclem označených jako šachta „Na Barytě“ a štola „Do V“, které jsou dnes nepřístupné a zavalené. O jejich existenci toho není moc známo. Šachta Na Barytě se nachází v příkrém svahu pod cestou 80 m VSV od ústí štoly Mír (viz dále v textu) a zmiňuje se o ní poprvé Štancl. Jde o úklonnou šachtici, která je asi 5 m hluboká a má před ústím velký plochý odval. Dnes je přes ni položena betonová deska s otvorem uprostřed. Patrně byla vyhloubena před rokem 1959, snad v době I. světové války (Stanislav Houzar). Archivní dokumenty dokládají zájem o zdejší ložiska ze strany říšského protektora, je možné, že se tu pracovalo i za II. světové války. Stejně tak mohla být v této době vyzmáhána šachta Josef.

     Níže ve svahu v hlubší zmoli asi 100 m S od šachty Na Barytě a cca 110 m SV od štoly Mír se nachází štola Učitýlek. Přístup k ní je nesnadný, jde o neznámé dílo (také patrně naražené Němci) asi 6 m dlouhé. Název Učitýlek jí dal opět R. Štancl. Byla ražena jižním směrem k šachtě Na Barytě podle Geofondu mezi léty 1916-1959.

     Šachta Jaroslav se nachází asi 400 m od ústí štoly Na Bukovské, 100 m SZ od kóty 562 (Stanislav Houzar). Staré dílo označené R. Štanclem má průměr asi 30 m a charakterem jde o úklonnou šachtu částečně zavalenou a hlubokou až 23 m, která se svažuje pod úhlem 45°. Dílo je nápadné svým mohutným odvalem, dále se v blízkosti nachází další mělké jámy. Šachta patří do skupiny děl označených v 18. stol. jako „alte Pingen“. Dílo je patrně ze středověku, minimálně 16. stol. Usuzuje se tak podle charakteristického typu prací a polohy na hřebeni výrazného ostrohu. Ač má dílo velké rozměry, šlo nejspíše o prospekční práci.

 

 

obr. 7 Situace historických důlních děl v Borovci a okolí (upraveno podle A. Poláka a R. Štancla).

    

 

    Partyzánská štola je 12 m dlouhá, volně přístupná. Obě šachty Marie Terezie jsou v terénu znatelné jako kráterovité prohlubně. Dále štoly (šachty?) cechu Anna, o nichž se rovněž nic neví. Jako po šachtách Marie Terezie i po nich zůstaly pouze nehluboké pinky v terénu.

     Za jednu z nejstarších štol v okolí Borovce se považuje Borovecká štola. Její ústí je sice zasuté, její polohu však známe díky Urbanově mapě. Zřetelné zavalené ústí se nalézá nedaleko mostu v Borovci (asi 130 m východně) za posledním domem u lesa, asi 10 m nad hladinou řeky Svratky. Wolfskronova mapa v těchto místech uvádí i štolu „Bárov“, tento důl však není totožný se štolou Bárov raženou poněkud výše (asi o  6 –7 m). Wolfskronův „Barow“ jako označení této štoly pochází patrně z nějakého místního názvu (snad jde o původní označení Borovecké štoly). Urban ji r. 1772 jmenuje jako „Borowetzer Stollen“. Jako na starém díle tu pracoval r. 1763 B. Kessler (r. 1767 jeho syn František). Práce vedl právě Jan Krištof Urban. Navazoval na dílo tehdy dlouhé 35 láter (asi 70 m) a prodloužil chodbu o 5 láter, takže konečná délka se rovná 40 láter (95 m). Asi 12 m před čelbou přešla žíla z původně sledovaného směru SSV-JJZ do směru SV-JZ, kde v letech 1768-1769 razili havíři odbočku.

     R. 1770 jsou práce zastaveny jako nerentabilní a kutající společnost Božího Požehnání (Kesslerovi) se dostává do krize.

     Podle historických map se jedná o nejvýznamnější dílo v části „Borowetzer Gebirge“, které sledovalo jižní pokračování měděné žíly („Kupfer Kluft“).  Uvádí se sporný fakt, že její úrovně dosáhla i šachta Boží Požehnání ražená 25 m nad Boroveckou (???). Tento údaj ovšem v současné době není možno prokázat.

     Před štolou se povalují dvě haldy zarostlé travou, na kterých je znát novější materiál vyvezený ze štoly Bárov, dnes rovněž zasypané.

 

 

obr. 8 Borovecká štola v 70. letech 18. století. J. Ch. Urban (Geo­fond Kutná Hora).

 

     Štola Bárov, jejíž zřetelné zavalené ústí se nachází asi 150 m VSV od mostu v Borovci, asi 7 m nad Boroveckou štolou, byla ražena v letech 1916 -1917. Byla nazvána nesouvisejícím názvem Bárov, který se nesmí zaměňovat s historickým označením Borovecké štoly. Nově byla i s šachtou Božího Požehnání (výše ve svahu) zkoumána r. 1957. Dle Poláka dosáhla délky 40 m a zpočátku šla se směrem SV, poté se stáčela na SSV. Polák dále uvádí, že štola Bárov měla za úkol otevřít zespodu starou šachtu Božího Požehnání (jež je o 17,5 m výše) a narazila na ni asi 4 m nade dnem v délce asi 10 m (?). Štola Bárov byla částečně přístupná komínem 30 m severněji ve svahu. Ten po 5 m přecházel v úklonnou šachtu asi 25 m dlouhou. Z ní byly raženy dvě chodbice a jedna byla kdysi přístupná. R. 1925 celé dílo prozkoumali prof. Kettner a dr. Kodym.

     Asi 17,5 m SV nad zavaleným ústím Bárova se nalézá nenápadné ústí šachty Boží Požehnání, podle nejnovějších výzkumů 22 m hluboké (když dříve dosahovala hloubky kolem 15 láter- 33 m- a spodních asi 5 m bylo zaházeno harampádím), prvních 5 m je raženo svisle a poté má charakter úklonice. Ve dvou patrech jsou z ní raženy čtyři krátké rozrážky o délce 6 -15 m. Na mapě F. von Papa z r. 1768 se uvádí jméno „Seegen Gottes Handlung“ ale toto sousloví  označuje těžební společnost, které tu těžila, tedy ne dílo samotné. M. Wolfskron (zabývající se hlavně zlatem na Borovci v díle „Das Goldvorkommen Mährens“) udává údaj „Segen Gottes (-Gewerkschaft)“ a zmiňuje se i o staré šachtě, na niž později jméno kutající společnosti přešlo (jako je tomu i v případě štoly sv. Antonína Paduánského u Horního Čepí). Wolfskron dále uvádí nové průzkumné dílo v blízkosti šachty, které označuje jako dílo „Offermannovo“. Toto dílo dnes není lokalizované. Zprávu o šachtě Božího Požehnání najdeme k r. 1767. A dále 19. 9. 1884,  kdy dle zkušebního listu prubířského úřadu ve Vídni obsahuje ruda stříbro, olovo, měď a stopy zlata (o zlatě však pojednává samostatná kapitola). Tento list je údajně uložen v archivu hradu Pernštejna. V r. 1947 se na Bárově uvádí jediné přístupné svislé dílko – tzv. „větrná šachtice“ (Stanislav Houzar).

     Šachta dle Poláka přešla žílu „eine gewaltige Kluft“, kdy se na ní r. 1768 pracuje se dvěma havíři. Dílo prý bylo založeno r. 1763, ale tento letopočet je sporný. R. 1770 práce na šachtě ustaly a hloubka tak dosáhla asi 15 láter (33 m). Dnes její kráter (odhadem v rozměrech 0,5 -1 m) nenápadně vystupuje ze svahu. Pokud jdete lesem a pozorně si nehledíte pod nohy, hrozí nebezpečí pádu do „prohlubně“.

 

 

obr. 11  Topografická situace horních děl v okolí Borovce (převzato z díla J. Pelze, 2000, upraveno mgr. M. Veselým), vysvětlivky jsou níže.

 

Seznam hlavních kutisek, štol a důlních děl v oblasti Borovce

1.      Panisádek

2.      Chodba za Kinclovou stodolou

3.      Štola "U Večeřů"

4.      Štola Za hostincem

5.      Stará štola Marie Terezie

6.      Měděná štola - Kupferstolle

7.      Štola Cechhaus

8.      Tagštola - Obere Tagstolln

9.      Borovecká štola

10.  Štola Bárov

11.  Štola "Boží požehnání" - Segen Gottes

12.  Štola "Na Barytě"

13.  Štola Mír

14.   halda štoly Mír

15.  Štola "Učitýlek"

16.  Štola DoV

17.  Štoly cechu Anna

18.  Štoly "Na Bukovské"

19.  Štola cechu Jaroslav

20.  Štoly pod Chocholíkem

21.  Nová štola Marie Terezie

22.  Štola cechu 1

23.  Štola cechu Josef

24.  Partyzánská štolka

 

 

 

 

    

 

IX. Štěpánovské doly

 

     Ač Havírna patří již do katastru Štěpánova, uvedl jsem ji souběžně s Cumberkem.  Na území Štěpánova mnoho dolů neleží, proto tato kapitola bude velmi krátká.

     Krátce se zmíním o vůbec nejbezpečnější štole v oblasti, o štole Mír. Její nápadné ústí se nachází v příkrém svahu asi 300 m VSV od mostu v Borovci, asi 50 m nad štolou Na Barytě. Jde o nejnovější dílo ražené ing. V. Mátlem v letech 1959-1963. Vstup je opatřen železnými dveřmi s bájným motivem. Chodba se po 70 m stáčí do SV směru a dělí se do dvou větví (které se později spojí), východní končí po 135 m a západní po 232 m (obr. 9). V celém díle je po obou stěnách mnoho rozrážek zhruba stejně dlouhých. V západní části jsou instalované mříže z důvodu výskytu zimoviště netopýrů.

 

       

 

obr. 9. Průzkumná štola Mír v Borovci – současný stav.

 

 

     Podle vyprávění dr. V. Mátla přispěl k ražení štoly fakt, že geologové našli v těchto místech velký balvan chalkopyritu velikosti lidské hlavy (ovšem nevím, kde dnes je). Od 8. rozrážky V. Mátl nafáral krásné minerály mědi (azurit, malachit), objevil tak legendární modrou rozsedlinu („die blaue Kluft“). Halda ze štoly Mír se kdysi povalovala na louce na protějším břehu Svratky. Byla známá výskytem vzácného minerálu (brochantit). Časem byla rozvezena na polní cesty. Dnes je to nejnavštěvovanější štola v oblasti. A to nejen pro své nádherné minerály, ale i pro své léčebné účinky. Potkal jsem jednou uvnitř starší pár, který se dovnitř chodí pravidelně léčit. Z jedné stěny v západní části vyvěrají podzemní vody, z nichž prýští ionty. Ty prý zázračně pomáhají při problémech s dýcháním. Podobně je tomu v Korouženské štole.

     Těsně nad úrovní Svratky naproti dnešní škole se nachází zamřížované ústí pokusné štoly z I. světové války. Ražena byla od r. 1917 a pro naprostý nedostatek rudy byla v délce 7 m zastavena. Při geologickém průzkumu v 60. letech 20. stol. byla Mátlem prodloužena o 62 m.  Po 8 m je ražena spousta krátkých rozrážek. Sleduje směr SV-JZ. Pojmenování Na Barytě používali místní horníci v r. 1917. Burkart ji pak uvádí jako „Stollen an der Schwarza gegen Stiepanau“.

     Asi 800 m na jih odtud, pod skálou 250 m JV od kostela ve Štěpánově, se nacházelo kdysi dílo, které A. Polák jmenuje jako „zasutá štola Pod Chocholíkem“ (viz obr. 10). Místo je zaregistrováno v databázi důlních děl v Geofondu v Kutné Hoře. Na místě dnes ale žádné pozůstatky po dolování nenalezneme. Nejspíše šlo o prospekční štolu, která měla zmapovat pokračování boroveckých rudních ložisek v jižním směru, v nárazovém břehu Svratky (Stanislav Houzar, sborník Stříbrná Jihlava, str. 16). Stáří jsem bohužel nezjistil, registr poddolovaných území v Geofondu udává dobu kutání: „neznámá“.

     Výrazné pozůstatky po dolování nalezneme i u tzv. Vysoké skály. Jde o výrazný skalní útvar nad silnicí Štěpánov-Hodonín (1,5 km od Štěpánova). Vysoko na hřebeni u záp. okraje Vysoké skály (v literatuře se setkáme i „před Vysokou skálou“), na jižním svahu Sokolí hory, se táhne mohutný obvalový tah s až 3 m hlubokými obvaly ve směru VSV-ZJZ.  Místy s tímto tahem probíhá další pruh prací (směrem ZSZ-VJV), který občas protne prvně jmenovaný. Ten následně přechází přes tok Hodonínky a pokračuje na opačný svah v podobě 16 výrazných jam.

     Kdy se tu těžilo, mi není známo, charakter prací by mohl spadat i do středověku. Polák řadí lokalitu bez bližšího zdůvodnění do 18.stol. Je pravda, že tu své štěstí zkoušel r. 1774 i důlní Jan Kettner, pozitivních výsledků tu však nedosáhl.

     Další zavalenou šachtici nalezneme na hřebeni Stavské (sousedí s Chocholíkem i Němečkovým kopcem). Hynek Jurman se o ní zmiňuje jedinou větou. O celém díle se prakticky vůbec nic neví. I pozůstatky se dnes dají jen velice ztěží vypátrat.

     Chybí ještě povídání o chodbě Jeřábek. Dílo se nachází v lese na svahu asi 1 km pod obcí Lesoňovice. Na levém břehu potoka, zhruba 30 m nad jeho úrovní. Po 30 m je chodby zavalena, ale materiál Miroslav Veselý a další nadšenci odnášejí a štolu čistí. Chodba byla prý propojena s šachticí. Polák uvádí těženou surovinu železnou rudu, ložisko bylo ale zcela bezvýznamné. Nestálo určitě za ražení štoly. Podle četné ústní tradice tu měla ústit tajná chodba ze Zubštejna (vůbec největším skeptikem tohoto názoru je právě Miroslav Veselý). Tato chodba se od všech nám známých štol přece jen liší.  Její stěny jsou hladce opracovány, strop je zarovnán a tvoří rovnou plochu, nikde ani nejmenší stopy po žíle. Haldy se před vchodem nepovalují jako v ostatních případech. Byly pečlivě rozhrnuty po okolí, takže neupozorňují na přítomnost chodby. Ke vchodu vede příkop, jehož levá stěna je zpevněná uměle kladenou zídkou z kamene. Hynek Jurman se ptá: „Vchod? Nebo východ?“ Navíc se někteří, dnes již staří lidé z Lesoňovic dušují, že před 40 lety prošli ještě nezavalenou chodbou až k Zubštejnu, když se museli někdy odvážně plazit. Avšak speleologové z Moravského krasu tuto legendární domněnku popřeli výzkumem dokončeným 30. 10. 1994. Tato chodba je prý pozůstatek po marném hledání železných rud. U Leseňovic se železná ruda skutečně těžila, a sice v trati „Železnice“ mezi Lesoňovicemi a Štěpánovem. Dle údajů se v Jeřábku těžil limonit (hnědel), ve středověku jediná využívaná surovina pro výrobu železa, protože byla lehce tavitelná.