6. část - Švařec
VII. Důlní práce v okolí Švařce
V okolí této drobné (nyní již) malebné vísky položené na březích Svratky se dá o důlní činnost zavadit snad na každém místě v okolí. Jméno Švařce je odvozeno od jména Svratky a souvisí s dolováním. Na mnoha místech v okolních lesích můžeme nalézt pozůstatky po hornické činnosti, v obci stál v 17. stol. hamr (dnešní stavení rodiny Řehůřků) pro zpracování tzv. pernštejnského železa, jež proslulo svou kvalitou a bylo v Čechách velmi žádané.
Hamry se tehdy táhly po celém horním toku Svratky od Nedvědice. Do ní se kladou počátky tavení a výroby surového železa na pernštejnském panství, dřevouhelná vysoká pec – ne hamr! – tu stála již r. 1642, při peci stála kujnící výheň s bucharem (hamerské kladivo, z něm. der Hammer, tento termín označoval přeneseně celý podnik), který železo formoval do základního hutního tvaru: šín (ploché železo) a štáf (tyčové železo). Hamry se u nás objevují od 14. stol., snad již tehdy stál malý hamr v Borovci. Dle jména této malinké osady, jež vzniklo z pojmenování pórovitých hald vyvážených z hamrů, ves se jmenovala r. 1358 Pórovec, kdy patřil doubravnické abatyši Kláře. Ale první přímá zmínka o zdejším hamru je z r. 1572 a je uvedená v nejstarší gruntovní knize pernštejnského panství, kde na poslední straně je uvedeno:
„Léta páně 1572, v pátek po sv. Janu prodal jest hamr Wolf hamerník s povolením urozeného pána Diviše Dvoreckého z Dvorců, úředníka na Pernštejně, Michalovi Prounizovi za 2,5 kopy, 30zl.“
R. 1692 snad stojí vysoká pec i v Olešničce (dnes součást Štěpánova nad Svratkou, na místě, kde se dnes nalézají Štěpánovské železárny spol. s r. o., pro úplnost dodávám internetovou adresu: www: http://www.zelezarny.cz). Dále hamry v 17. stol. vznikají v Ujčově, Koroužném (dnešní budova „pily“), Víru, Chudobínu (tato jedna z nejkrásnějších vesniček v povodí Svratky zanikla při výstavbě Vírské přehrady r. 1948), Dalečíně, Podolí u Borače a v Jimramově. Ale to jsem odbočil, uvedl jsem fakta o pernštejnských hamrech, abych spojil fakta do komplexního celku. Ale zpět k dolům u Švařce.
Podle jedné pověsti chtěli zbožní horníci jako poděkování za dobrou těžbu postavit kostelík, a sice v dobách největšího rozkvětu pernštejnského dolování za dob Viléma z Pernštejna (16. stol.). A havíři chtěli zvolit vyvýšené místo, kolem nějž se jako had obtáčela černá řeka Švarcava a kde se ve středověku nacházelo velké důlní dílo, později nazvané Panisádek. Ale práce se jim jaksi nedařila, neznámé síly vždy materiál a celou denní práci odnášely pryč, takže každé ráno se museli horníci pustit do stavby znovu od začátku. Samozřejmě svůj materiál našli na jiném lepším místě, ale to je známá pověst, jedna z variant velice rozšířené báje, jež ověnčuje mnoho českých i moravských kostelíků. Toť pověst (Hynek Jurman, Pernštejnský tis, 1990, str. 84-85). Dílo Panisádek skutečně existuje, r. 1774 je společně s dalšími díly označeno d´Elvertem jako: „Stollen und Schacht aus Silber und Blei im banisater Gebirge“. Situace tohoto díla byla dlouho neznámá, prakticky od 18.stol., kdy se uvádí poprvé. Nachází se na soukromém oploceném pozemku s chatou, na skalnatém ostrohu nad řekou (= „im banisater Gebirge“), asi 100 m ZJZ od betonového mostu přes Svratku ve Švařci, naproti vyhledávanému výletišti „Pod lipami“. Při jarním tání v dubnu r. 1948 se na poli Josefa Štourače propadla 8 m hluboká propadlina, odkryl se tak strop staré štoly, čímž bylo dílo znovuobjeveno. Vchod do historické štoly se nacházel těsně nad hladinou řeky asi 70 m S od ostrohu. V. Mátl na poli objevil 34m hlubokou šachtu, když 25 m bylo raženo pod úroveň hladiny Svratky. Z šachty vedly dvě chodby, obě ražené pod hladinou. Západní dosáhla délky 50 m a východní prošla pod řekou do vzdálenosti 180 m. Západní chodba dlouhá 50 m byla kvůli extrémním přítokům vody (až 20 l/sec!) zazděna. Při odčerpávání vody byl zaznamenán pokles vody v okolních studních.
Ústí těsně nad řekou bylo ještě r. 1985 asi 8 m dlouhé, dnes je neprostupné. Nová průzkumná šachta ražená v 60. letech 20. století je dnes zcela zasypaná a kdysi ležela
250 m JZ od mostu. Podle kusých zpráv o lokalitě se tu mělo těžit patrně v letech
1774-1781. Což by vyvracelo tvrzení z pověsti, neboť podle její verze by se na Panisádku muselo dolovat už před 16. stol. Ovšem poslední slovo ještě nepadlo, další zmínky a údaje se k Panisádku již nevztahují. Dnes je dílo zcela nedostupné. Jen na oploceném pozemku jsou ještě znatelné terénní vlny.
Hornická kaple tedy nestojí na Panisádku, ale u silnice ze Švařce na Brťoví a Prosetín. Další práce se soustřeďovaly právě do okolí kaple. V literatuře jsou známy jako obvaly Za Kaplí. Jde o pozůstatky patrně prospekčních děl. Dle ústního sdělení A. Poláka se uvádí obvaly a šachtice „z polí a pastvin“ asi 100-350 m SV od kaple, ale již koncem 30. let 20. stol. se tu žádné větší stopy po dolování nenacházely, jak zaznamenal P. Chlupáček. Polák píše o třech šachtách, jež se měly nacházet v prostoru „Za švařeckou kaplí“. Patrně půjde o místo přímo na hřebeni kopce Horka, kde se skutečně pár mělčích obvalů nachází. Někde v blízkosti švařecké kaple se měla nacházet i 10 m hluboká pokusná šachtice Lembergova, jejíž vzdálenost od Korouženské štoly činí 616 m a tato vzdálenost je v literatuře často aplikována i na délku samotné štoly. Lokalita se nevyskytuje na žádné důlní mapě, ani se neopírá o historická fakta, jako ostatně většina lokalit ve štěpánovském rudním revíru. Podle Poláka se tu mělo údajně těžit v letech 1761-1772. Pokud však jsou díla položena na hřebeni kopce a ražena na výchozech žil, lze datování lokality posunout až do středověku, kdy patrně vznikla v souvislosti s celkovým ohledáním oblasti horního toku Svratky. Ve svahu SZ od kaple byl nalezen galenit (patrně z hald), přibližně v pokračování Korouženské štoly. Sem někam je nutné klást polohu oné (snad) Lembergovy šachtice.
Další neznámé pozůstatky po dolování se nachází na hřebeni při západnějším vrcholu kopce Hora či Opálená (480 m) a na jeho SSZ svahu asi 300 m JV od Švařce. Jde o mohutný obvalový tah se zbytky po zavalené štole a rohu kamenného objektu. Obvalový tah se valí ve směru V-Z a byl poprvé ověřen P. Chlupáčkem v 30. letech, který si jej poznamenal jako: „obvaly na hřebeni kopce mezi Švařcem a Záskalím“. Záskalí je spíše místní název, jde o část Švařce, která však už patří pod Obecní úřad Štěpánov nad Svratkou. Historické údaje se nedochovaly, ani záznamy v mapách. Stanislav Houzar soudí, že jde o pozůstatky po prospekčních pracech. Mohlo by jít o stejný typ dobývek jako v případě obvalů za kaplí.
Za domem při levé straně silnice vedoucí ze Záskalí do Prosetína, asi 100 m VJV od křižovatky se nachází krátká štolka, která se označuje jako chodba za Kincovou stodolou. P. Láznička ji jmenuje jako štolu za domem pana Fafílka. Její délka dosahuje sotva 10 m a je hnána přibližně k severu. Jeden metr před čelbou je k S vedena po zlomu úklonice, jež vyúsťuje ve svahu, který je však zasypán a vchod přístupný není. V místě je znát jen drobná sníženina a nepatrný odval. Naproti přes silnici zmiňuje Polák obdobnou štolku, kterou pojmenoval štola Za Hostincem.
Nyní se pokusím o zmapování o vůbec nejznámější lokalitě v celé oblasti. Znají ji sběratelé minerálů i historikové hornictví. H. Jurman uvádí, že jde o raritu prý v rámci celé Moravy! Jde o nejrozsáhlejší komplex děl zvaný Cumberk. Zdejší kutání je prastaré, sem je třeba řadit všechny staré dolovací práce uváděné v okolí Švařce. Původně se dílo na mapě F. von Papa z r. 1768 jmenuje jako „Zumberger Schacht“. Sám zlidovělý název Cumberk vznikl z něm. „zum Berg“, jak jej rytíř d´Elvert jmenoval v 18. stol. Nově je dílo pojmenováno jako šachta v Navrátilově lese, nebo dokonce i jako šachta Rudolf, ale posledně jmenované názvy nejsou tak často používané jako jednoduchý „Cumberk“. Nachází se asi 1 200 m VJV od mostu ve Švařci, na pravém břehu potoka proudícího od osady Čtyři Dvory. K místu (tedy k hlavní cumberské šachtě) vede od silnice v lese cesta, jež se vine přes potok výš do svahu. Ale z ní musíte odbočit po nevýrazné vyšlapané cestičce, která stoupá vysoko do kopce a končí u úklonice napojující se ve třech místech na hlavní šachtu (viz dále). V provozu byla lokalita už od 13. stol., kdy tu pracovali na „Havírně“ brněnští měšťané (což by dokládaly dvě listiny z konce 13. stol., po jejich kutání tu zbyla dnes zaniklá hornická osada situovaná do Z části Havírny), dále práce pokračují přes 14. stol., ale za husitských bouří tu hornický ruch ustal a práce jsou obnoveny až r. 1484 na hlavní šachtě. Především se tu kopalo v 16. stol., kdy je patrně založena úklonná šachta poblíž hlavní šachty. V této době tu intenzívně pracovali Pernštejnové. A největší rozkvět nastal v 18. stol. v letech 1767-1770. V počátečním roce byl pro Moravu ustanoven nový báňský úřad „horní administrace“. R. 1767 vrchní administrátor L. Rödderstahl pokračuje na šachtě s 9 havíři. Tehdy dosahovala hloubka 20 láter a 4 stopy (tedy skoro 50 m!). Nařídil ji vyčistit a odvodnit (což samo o sobě stálo mnoho peněz), prohloubil ji o dva sáhy, když se ruda jevila jako jalová, dál sledoval žílu chodbou hnanou na východ. Práce trpěly silným přítokem vody, a tak musely být r. 1768 přerušeny. Rödderstahl se rozhodl vyhledat žílu na povrchu a sledovat ji chodbou raženou na žílu kolmo. Koncem října 1769 byly i na tomto díle práce zastaveny (štola je dnes zcela zasutá) a v r. 1770 zcela zastaveny na celé lokalitě. O čtyři roky později sem přichází společnost vedená Narstani de Weissem a prací se ujal zkušený důlní Jan Kettner. Ten pracoval na protějším svahu (tato lokalita dnes patří do katastru Štěpánova nad Svratkou a v mapách se označuje názvem „Havírna“), od silnice razil 20 m dlouhou štolu Václav, dnes však zasutou a dal razit štolu František (poblíž hlavní šachty), jejíž situace je dnes neznámá.
Jde především o hlavní šachtu (označovanou jako Cumberk a název pak přešel v označení celé lokality). Je mírně úklonná a dosáhla hloubky 50 m (=24 láter). Její ústí je volně přístupné vysoko ve svahu nad potokem, v jehož úrovni je celé její dno i štola zaplavené vodou. Hlavně domnělé pokračování štoly do hloubky. Jak štola pokračuje dál se chystá zjistit tým Adrex (www.adrex.cz). Ale myslím si, že dílo bylo pro silní přítok vody ponecháno a dál nepokračuje. Spodní úsek je dle Urbanovy mapy veden svisle dolů (viz obrázek dole).
obr. 4. Švařec - šachta Cumberk a okolí, povrchová situace a řez ve směru S-J, J. Ch. Urban, r. 1772
(SÚA Praha).
Tato stará šachta je nádherný příklad ražení šachty v terénu naopak vhodným pro ražení štol, což poukazuje na její středověký původ. Celé dílo (i s úklonnou šachtou opodál) je sdružením Geomin Jihlava ohodnoceno stupněm nebezpečnosti 2, tedy akutně ohrožující lidský život i zdraví. Před kráterem šachty jsou umístěné cedule varující před vstupem. Přesto se mi celé dílo podařilo zmapovat a proměřit celou situaci díla. Lézt na dno bez patřičného zabezpečení velice nedoporučuji, obvykle badatelé využívají mnohokrát zmíněné úklonice (viz obr. 2), která má charakter vysokých schodů. Je ražena jen několik metrů východně od šachty na úzké rozsedlině. Pracovalo se tu minimálně v 16. stol. Chodba prudce se svažující má velice úzké stěny, místy jsem se sotva protáhl. Zjistil jsem, že se třikrát napojuje do hlavní šachty, když poslední úsek je ražen zcela kolmo. Na dně celého podzemního komplexu se povaluje ilegální odpad, který sem obyvatelé naházeli. Dále dvě zatopené rozrážky (či snad chodby?), průchodem, kdy se musíte plazit, se dostanete do hlavní šachty, z níž je o 2 m výše ražena další krátká rozrážka.
V okolí tohoto díla, hlavně na protějším hřebeni, se v literatuře uvádějí další díla, jimiž byla žíla sledována na východ. Tak se připomíná dnes zavalená štola „Zumberger Stollen“, kterou uvádí na své mapě von Papa r. 1769. Jde o starou dědičnou štolu při ústí údolíčka, která měla podfárat výše položená středověká díla. Nejstarší zmínka pochází z
r. 1352, její velká halda kdysi ležela 50 m V od hlavní šachty. Dnes tu po ní však žádné pozůstatky nenajdeme, halda je zcela aplanována. Na skalnatém hřbetě nad ní se táhne řada jam, na jejich konci byla kdysi ražena další šachta, kterou Urbanovy a Papovy plány zachycují jen jako „eine alte Schacht“. Její nápadná prohlubeň se nachází V od zavalené dědičné štoly. Tato zasutá šachta měla být podle ústních podání stejně hluboká jako hlavní cumberská šachta! Tedy skoro 50 m. A pokud o ní Urban nic neví a pojmenovává ji jako „eine alte Schacht“, domnívám se, že jde o šachtu ze 13. stol., ale patrně nemohla dosáhnout takové hloubky, jelikož v největším rozmachu těžby – 18. stol. – je zcela opuštěná. Poblíž, jen pár metrů pod ní, se nachází ústí malé štolky náhodně objevené po silných deštích někdy koncem 90. let 20. stol. (Miroslav Veselý). Přístupný není ani půlmetr.
Mezi oběma hřbety v údolíčku jsou patrné pozůstatky po prospekčních pracech, jde o mělké obvaly, které jsou dnes zaházené větvemi.
Pruh starých prací se táhne od Cumberka až k Hrachovcům (samota vysoko nad Čtyřmi Dvory). Po silnici dále k Prosetínu cca po 730 m od cesty vedoucí od silnice k potoku, asi 800 m SSZ od Hrachovců, jsou téměř neznatelné pozůstatky po patrně úklonné štole (štolách?) ze 16. stol. Jde o záhadnou lokalitu, od silnice se táhnou jakoby dva kaňony, na konci z obou vyvěrají prameny důlních vod, jediných pozůstatků po dílech. Dílo se nevyskytuje na žádných mapách, je pouze evidováno Geofondem Praha (www.geofond.cz). Odvaly byly zcela aplanovány, ale existence dolů v těchto místech je v povědomí obyvatel Čtyř Dvorů stále uchována (Stanislav Houzar). Registr poddolovaných území (Geofond) klade bez odůvodnění stáří prací před 15. stol.
Patrně souběžně s Cumberkem se dolovalo u samoty Hrachovce, malebného odlehlého místa nad Čtyřmi Dvory. Asi 100 m VJV nad stavením u lesa se nachází středověké kutací pole. Jde o velice málo známé a dlouho neprobádané dílo. Vůbec jediné zprávy o této lokalitě obsahuje rukopis P. Chlupáčka z r. 1936, který uvádí „obvaly za stavením hajného v lese Sklapsko“. Na místě se vyskytuje obvalový tah ve směru SV-JZ o osmi obvalech až 3 m hlubokých. Ze dna jedné z jam je ražena po zlomu patrně středověká štola s velice těsným vchodem, jímž by neprolezlo dítě. V nejbližším okolí se nalézají mimo hlavní pruh i tři další mělké jámy. Písemné zmínky historické o této lokalitě neexistují. Datování se jen předpokládá dle tvaru důlního pole, kdy je ražena hlavní hluboká šachta a do ní po zlomu směřuje štola. To jsou charakteristické prvky středověkého dolování.
Dále západně od samoty jsou ověřeny podle sdělení Chlupáčkova dva obvaly, které sledují stejný směr. Směrem na SV od tohoto pásu se na svahu nalézají uměle upravené plošiny, jež mohou naznačovat možnost středověkého hornického osídlení, avšak žádné historické údaje tuto teorii zatím nepodkládají. Myslím, že zásadní by byl v této oblasti výzkum archeologický, a to nejen tady, ale i na Cumberku, především v části Havírna. Jde sice o dlouho zkoumanou lokalitu, ale stále existuje spousta nedořešených problémů. Havírna zahrnuje obrovské obvalové pole. Na ploše 18 ha (!) se tu rozkládají pozůstatky po středověkém dolování. Místo nemůžete minout, táhne se podél silnice do Čtyř Dvorů a je velmi nápadné svými rozlehlými odvaly. Na zalesněném svahu se nelézají na první pohled chaoticky uspořádané obvalové tahy sledují směry SZ-JV, SSZ-JJV, S-J, V-Z a VSV-ZJZ. Od 3. čtvrtiny 13. stol. tu měli pobývat brněnští měšťané. Dle jedné listiny tu byli ještě v pol. 14. stol. V této době tu vznikla hornická osada, a sice v Z části. Dále se tu pracovalo v 16. stol. Do tohoto období patří vyražení štoly vedoucí ze dna jednoho hlubšího obvalu. Dnes zcela zasutá. R. 1774 tu doloval Jan Kettner. Založil tu novou štolu Václav vedoucí od silnice, dnes bohužel zavalenou. Místo se vyznačuje mohutným odvalem navršeným nad silnicí. Dále založil dnes neznámé dílo sv. František (není totožné se sv. Františkem Serafinským, v němž se dolovala měď). Prý tu vyhledal v SZ části nové žíly (?). Tady proto nechal razit štolu, později nazvanou František (jde o štolu raženou ze dna jámy, dnes zasutou). Dochovaly se zbytky kamenných objektů (respektive nároží), ověřil jsem na lokalitě dvě místa, na nichž stály tavicí pece pro zpracování rudy, které objevil J. Sadílek, dále pozůstatky zahloubených obydlí a místo, kde pravděpodobně stála kovárna. V hojné míře se tu dají nalézt fragmenty tuhové keramiky ze 13. stol., kusy strusky. Nasbíral jsem tu na 300 úlomků keramiky a na haldách jsem našel hornické želízko a dva klíny. Archeologický průzkum tu objevil i mince ze 13. stol. (pražské groše). Jde o unikátní ukázku středověkého hornictví, pracovníci Moravského zemského muzea tu chtějí zbudovat přírodní hornický skanzen. Bohužel není toto místo cílem jen sběratelů minerálů, ale i hledačů pokladů, kteří necitlivě rozkopávají haldy a tím ničí velmi cennou památku. Vybudováním skanzenu by se těmto „vpádům“ podařilo zabránit.
obr. 5 Štěpánov nad Svratkou, pole obvalů na „Havírně“ (upraveno podle R. Štancla 1980).
Ve Švařci se nachází i štola Cechhaus. Její ústí se nachází ve stráni za starým cechovním domkem čp. 119, jež se také jmenuje Cechhaus. Ražena byla v poslední éře štěpánovského dolování v letech 1917-1919. První část štoly slouží jako sklep, ale po domluvě se do ní můžete dostat. Chodba v 62 m protíná starou Kupferštolu, jež nebyla vůbec přístupná. Od vchodu vede 20 m k JJV, pak se stáčí k V. V dubnu 1919 se tu kopat přestalo, a tak štola dosáhla délky 108,5 m. Osmnáct metrů před čelbou je krátká rozrážka. Materiál vyvezený ze štoly se rovnou odvážel pryč.
Tato štola zpřístupnila staré významné horní dílo- Kupferštolu. Název je zkomolenina od něm. das Kupfer, měď. Ale na mapě Urbanově je označena jako „Alt Maria Theresia Stollen“ čili Stará Marie Terezie, známá je však pod názvem Měděná štola. Její tři patra mají zavalené vchody ve stráni nad domem čp. 119 v Záskalí. Třetí patro je přístupné komínem, jehož vchod je cca 30 m nad stavením (u ořešáku, byl vyrubán až po II. světové válce). Celková délka chodeb činí skoro 0,5 km (476 m), jde tedy o nejrozsáhlejší dílo v oblasti. Má tři patra, přičemž dvě spodní jsou zavalena a skutečně patří Kupferštole. Třetí patro s ní je spojeno jedním komínem, ale původně jde o štolu sv. Františka Serafinského raženou r. 1716 Fr. Lauerem. Nejspodnější patro se kříží s Cechhausem. Vlevo od křížení po 17 m je zavalené ústí Měděné štoly, před ním se nalézá komín vedoucí do II. patra. Vpravo od křížení se po 55 m dostanete do velké kruhové místnosti o průměru přes 10 m, odtud štola pokračuje dále, ale po 8 m je postup zcela nemožný.I když dle Urbanových plánů z r. 1172 by měla štola ještě 100 m pokračovat.V této části chodby vedoucí do kruhového sálu se nalézají další dva komíny, jeden po 25 m a druhý po 50 m od křižovatky. Prvý spojuje všechna patra, poslední vede jen do těsného II. patra. Štola prý měla problémy s větráním, a proto se razily tzv. denní chodbice po úklonu žíly. Chodby sledovaly legendární tzv. modrou rozsedlinu („die blaue Kluft“), zdrojem modrého zbarvení žíly byla tektonická porucha s hojným azuritem. Poprvé ji popsal Urban a Lemberg v letech 1764-1772. Táhla se směrem SSV-JJZ, ale jediné dílo, které ji alespoň částečně podfáralo, je štola Mír ražená V. Mátlem v letech 1959-1963. Kupferštola ji patrně také dosáhla, ale místo leží až za ohybem štoly, který je zavalený.
Když r. 1716 dostal všechny doly do správy Fr. Lauer, začal razit novou štolu-Měděnou (není vyloučeno, že byla naražena již v 16. stol. – Adolf Polák). Prokopal se do vzdálenosti 176 m. Není však vyloučeno, že se na ní pracovalo již v 16. stol. a Lauer ji jen prodloužil. Později v ní pracoval Bernard Kessler r. 1763, tehdy měřila asi 125 láter
(297 m). Ale r. 1766 tu skončil. R. 1774, po ukončení prací na Marii Terezii novou důlní společností, tu opět intenzívně pracoval Jan Kettner. Štoly dosáhly své délky skoro
0,5 km.
V pozůstalosti dr. Adolfa Poláka se dochovala mapa celého díla. Mapu se mi podařilo okopírovat od pana Kince ze Švařce, jde o přesný nákres nejspodnějšího patra Kupferštoly, která se kříží s Cechhausem.
Ve svahu nad Měděnou štolou pod lesní cestou se nachází úplně zavalené ústí tzv. Denní štoly („obere Tagstolle“). Toto dílo je na mapách J. K. Urbana z r. 1772 uvedeno bez názvu (viz obr. 6). Před vchodem měla kdysi zavalený světlík. Ví se, že na štole skončily práce r. 1772, ale počátky kutání můžeme klást do poloviny 18.stol. Podle starých údajů dílo dosáhlo délky 45 láter (100 m), podle Urbanovy a Wolfskronovy mapy se těsně před čelbou nacházelo hloubení, hloubku však neuvádějí. M. Wolfskron uvádí, že se chodba se razila po „schwarze lettige Kluft“, přeloženo doslova po „černé hlinité rozsedlině“.
Dále ve svahu nad Kupferštolou se nachází mnoho menších i větších obvalů i se zapadlou štolou, jejíž ústí je patrné jen podle odvalů. Jsou zakresleny na Urbanově (1772) i Wolfskronově mapě (1889) na okraji lesa ve směru SSV-JJZ.
Dostáváme se k mnohokráte zmíněné štole Marie Terezie. Toto jméno se ve štěpánovském rudním revíru vyskytuje skutečně často, proto se musí dát pozor, aby se díla vzájemně nezaměňovala. V tomto případě jde o štolu východně od Kupferštoly za domem čp. 121 (u Večeřů) v Záskalí. Na jedné z Urbanových map z r.1772 je zakreslena jako „Maria Theresia Stollen“, M. Wolfskron ji uvádí pod názvem „neuer Maria Theresia Stollen“. Stará Marie Terezie zakreslena na Urbanově mapě západně od ní, je asi identická se štolou Měděnou. Práce na ní byly zahájeny 15. 10. 1763 Bernardem z Kessleru, ale už jako na starém díle. Hned následujícího roku práce ustaly. Je pojmenována po manželce majitele kutací společnosti Marii Terezii. Pokračovalo se novou společností, ale r. 1772 jsou opět práce zastaveny. Slabá žíla byla krátce naposledy exploatována Kettnerem r. 1774. Pak byly práce definitivně ukončeny. Analýza z r. 1957 vykázala stopy zlata.
Sleduje žílu ve směru SZ-JV (obr. 6). Dosahuje délky pouhých 28 m, 11 m od vchodu je dvoumetrová rozrážka, A. Polák zmiňuje i původně 3 látra (asi 6 m) hluboké hloubení několik stop od ústí. Do štoly je omezený přístup, je v soukromém vlastnictví a majitel dovnitř velmi nerad někoho pouští (pokud to není přímo vědecký pracovník).
Ve stráni v okolí jsou v literatuře uváděna další drobná díla (Adolf Polák- na mapě z
r. 1948). D´Elvert uvádí dokonce i šachtu Marii Terezii (?), ale lokalizaci neuvádí. Pravděpodobně má na mysli jiné dílo.