5. část - Doly u Koroužného
Obec, jejíž název se dnes nedá přesně etymologicky vysvětlit, se nachází asi 10 km východně od Bystřice nad Pernštejnem. Od středověku je známa svojí starou hornickou tradicí. V Koroužném a blízkém okolí se těžily rudy Ag-Pb a Cu (Adolf Polák, 1960). Následující text je částečně čerpán z příspěvku Stanislava Houzara, jež na mineralogicko-petrografickém oddělení Moravského zemského muzea nalezl nezpracovaný text psaný na stroji. Autora se nepodařilo zjistit, ale pravděpodobně jde o P. Chlupáčka. Spis se jmenuje „Staré doly u Koroužného, naleziště berthieritu“. Text také uvádí své zdroje, a sice archivní zdroje: Pernštýnský archiv vrchnostenský, Guberniální akta – archiv KNV Brno, Kutnohorský archiv, Archiv ministerstva vnitra.
Doly na obou březích Svratky u Koroužného patří k nejstarším ve štěpánovském rudním revíru. Dnes se doba počátků kutání udává k přelomu 13. a 14. stol. V některých dobách se dolovalo současně na Zemanově poli i na pracích v Horníčkově stráni, především na štole Nejsvětější Trojice. Proto se někdy z pramenů nedá vůbec určit některé dolovací práce. Koroužné zahrnuje dvě lokality: (1) tzv. Zemanovo pole pod chatovou osadou SZ od obce, dnes s velmi málo patrnými obvaly a s ojedinělými nálezy minerálů. (2) stará štola na levém břehu Svratky, viditelná ze silnice na Vír, jejíž ústí se nachází při úpatí záp. svahu Horníčkovy stráně. V literatuře bývá označována mnoha názvy. Její původní název z r. 1767 zní: „Koroschna Stollen“ a je používán ve všech starých důlních mapách z 18. stol. V r. 1771 se přímo píše o „Koroschna Stolln im Radussker Gebirge“. Ale v průběhu let se ustálila i jiná dnes častá pojmenování: štola sv. Jana Baptisty jako součást dolu Freundschaft Christi (Kristovo přátelství), důl sv. Trojice, důl Nejsvětější Trojice, Horníčkova štola, Korouženská štola nebo i štola proti Rösslerovu mlýnu. Já budu nadále užívat názvu Korouženská štola. Jak už bylo výše uvedeno, ústí prastaré štoly se nachází u silnice do Víru, asi 200 m sv. od mostu přes Svratku, nedaleko samoty „U Horníčků“, naproti mlýnu. Nejpřesnější mapa celého díla pochází z r. 1768 a autorem je P. von Papa.
obr. 2. Mapa Korouženské štoly z r. 1768. autor P. von Papa (SÚA Praha).
Tato i některé další mapové podklady jsou převzaty z příspěvku Stanislava Houzara „Charakteristika pozůstatků po starém dolování Ag-Pb-Cu rud ve štěpánovském rudním revíru na západní Moravě“. Příspěvek byl zveřejněn v časopise Stříbrná Jihlava.
Přesné datum založení Korouženské štoly neznáme. Rovněž není známo, kdy se začalo pracovat na dobývkách ve stráni nad štolou. Jisté je, že když r. 1657 žádal hrabě Maxmilián z Lichtensteina-Kastelkornu o dovolení znovuotevřít staré doly na pernštejnském panství, přišel k dolům u Koroužného jako ke starým dílům. V žádosti se uvádí, že na pernštejnském panství je mnoho zapadlých štol i šachet, v nichž se ještě před 100 lety dobývala stříbrná ruda. Z jiných pernštejnských archiválií z let 1677-1679 je zmínka o vzorcích rud z Koroužného, a sice ze starých dolů kdysi starými havíři („von denen Altem“) intenzívně exploatovaných. Soupis vzorků rud z r. 1678 uvádí tato díla, na nichž se pracovalo: důl sv. Barbory a sv. Trojice, uvádí se též sv. Václav, ten však dnes zůstává záhadou, není ani přibližně lokalizován. I důl sv. Barbory není přesně topograficky určen, předpokládá se, že byl ve stráni nad dolem sv. Trojice (Korouženská štola), kde se dnes skutečně nalézají zabořené šachtice s ještě stále se propadajícím dnem. Nebo poněkud severněji nad Horníčkovým stavením (bývalým cechovním domkem) někde nad hlubokou strží, nebo konečně může jít o důl na Zemanově poli. R. 1776 se připomíná šachta Freundschaft Christi v Raduškách, dále štola Josef (dnes neznámá).
Od počátku byla štola ražena na výchozu křemenné žíly (respektive na výchozu antimonové rozsedliny zvané „Antimony Kluft“), která tu asi vykliňovala. To je patrné i na stěnách štoly, které mají směrem ke stropu protáhlý tvar, což svědčí pro její značné stáří. Počátek ražení se klade do 13.stol. a vždy měla problém se zmáháním vody, neboť se v
18. stol. uvádí, že hloubení („in den Tiefesten“) je opatřeno čerpadlem („Pupen“). Razili ji staří havíři („von denen Altem“) nejprve jihovýchodním směrem, žíla byla krušena „sázením ohně“ a ručně lámána, jak svědčí její protáhlý profil i boky mající vypouklý tvar. Nelze však vyloučit její založení i jako štoly dědičné, odvodňující výše položená díla v Raduškách. Je hnána skálou asi 52 m JV směrem, když po 70 m se ostře stáčí na JJZ. Tuto odbočku sledují na povrchu jámy a obvaly minimálně ze 16. stol (jde o obvaly nad štolou, tzv. Radušky). Téměř 77 m od ústí je raženo hloubení, jež dle údajů z r. 1772 dosáhlo hloubky 10 láter a 1 stopu (látro je stará míra, přepočítává se zhruba na naše 2, 38 m), čili cca 24 m. Nyní je zcela zatopené a dá se přes něj projít po kluzké fošně. Toto hloubení dal vyrazit Lemberg asi kolem r. 1769. intenzívně se tu rubalo společností Kesslerových (viz dále).
O štole se zmínky před r. 1657 vyskytují jen velice sporadicky, skoro vůbec ne. Roku 1657 se pokusil zapadlé doly oživit hrabě Maxmilián z Lichtenštejna-Kastelkornu. Žádá krále o povolení prací. Dále žádá i o prominutí všech dávek a desátků na dobu dvaceti let. Povolení obdržel s prominutím dokonce na 25 let. Práce byly zahájeny, ale o jejich průběhu a výsledcích nemáme žádné zprávy. Zřejmě brzy ustaly. Roku 1763 vznikla důlní společnost vedená válečným komisařem a šlechticem Bernardem z Kessleru, která tu našla rudu. Začíná se pracovat na šachtě v radušském pohoří zvané Freundschaft Christi (tzv. Radušky- jde o stráň a celý hřeben nad Korouženskou štolou, již zmíněné zasuté obvaly). Před štolou byla postavena kavna pro uskladnění vyrubaného materiálu a dříví. Dále se pracuje od r.1767 na blíže neznámé šachtě Marie Pomocná, zdá se, že jde o nějaký žilný výchoz v blízkosti štoly. Ve štole se pokračovalo na tehdy starém díle, a sice jihovýchodním směrem. Po 52 m (18 sáhů) narazili na rozsedlinu (žílu), kterou se dál nezabývali a pokračovali dále ve směru, avšak jen pár metrů. Později se štola ubírala k jihojihozápadu. . R. 1768 nemáme o korouženských dolech žádné zprávy, pouze jednu nepřímou, a sice, že společnost zaměstnávala na štěpánovských (a tudíž i na korouženských) dolech jednoho šichtmistra Jana Krištofa Urbana (který také předložil mapu celé důlní oblasti). Urban v následujících letech pracuje na novém díle Boží Požehnání (dnes špatně lokalizováno) a na jámě Marie Pomocná, která je patrně identická s jámou Freundschaft Christi (?). Výkaz mezd za srpen 1769 podává detailní obrázek prací v korouženské štole. V poledním ortu, tedy severní čelbě, vyrubali během srpna havíři Šimon Pfenghanzl a František Lauer za 4 týdny žílovinu délky 5 stop (cca 4m). Vyrubání těchto pěti stop stálo 25 zlatých a čistý plat havířů činil 15 zl. 38 kr. Tehdy celkem slušný plat. Práce však v dalších letech trpěly jednak nedostatkem peněz, společnost pomalu krachovala, a dále se žíla smršťovala a stávala se nerentabilní. Práce byly ukončeny dnem 31. 3. 1773, a to na všech dolech v okolí Štěpánova.
Okolo let 1807-1810 prováděl u Koroužného na svůj náklad dolovací práce hrabě Salm. O jeho pokusu však není nic moc známo. Snad pokračoval na hlavní štole JV směrem, který je 8m od křižovatky zasypán.
Materiál vyvezený ze štoly tvořil před lety rozsáhlé haldy po okolních loukách, ale všechen byl použit na výstavbu silnice Štěpánov-Vír.
Někteří autoři uvádějí délku štoly 259 láter (616 m), ale ve skutečnosti jde o vzdálenost mezi touto štolou a asi 10 m hlubokou pokusnou šachtou raženou Lembergem r. 1772 poblíž švařecké kaple, která byla ražená v jižním pokračování „Antimony Kluft“. Vlastní délka štoly dosahuje pouhých 105 m, když prvních 50 m je zatopených vodou. Dále se dostanete ke křížení chodeb. Z křižovatky je možno jít třemi směry, dvě chodbice jsou však zavalené po
8 m a 10 m. Dále chodba pokračuje JJZ směrem přes zatopené hloubení až do vzdálenosti
105 m.
O dolování v Raduškách (dnešní zabořené úklonice asi 50 m východně od ústí Korouženské štoly, ve stráni) máme první hodnověrné zprávy až r. 1554 v souvislosti se stříbrnými doly s lokalizací „Oberradusch“. Jde o práce, jež byly částečně součástí dolu Freundschaft Christi, samostatná byla jáma Marie Pomocná, dále záhadná šachta Boží Požehnání. Zhruba 50 m V od ústí Korouženské štoly se táhne cca 200 m dlouhý tah, jehož součástí jsou výše zmíněná díla. Ve směru SSV-JJZ se táhne asi 8 mělčích i hlubších obvalů (zaniklých úklonných šachet). Některé obvaly se stále propadají, mají průměr okolo 3 m a byly raženy na výchozech antimonové rozsedliny („Antimony Kluft“). Patrně byly naraženy v 16.stol., snad i dříve. V letech 1763-1773 tu intenzívně pracovali Kessleři, Jan Krištof Urban a další. František Kessler (syn Bernarda z Kessleru) dal hloubit jámu i s přilehlou štolou, jejichž téměř neznatelné pozůstatky nalezneme v severním prodloužení obvalového tahu, na levém břehu potůčku nad příkrou zmolí nad Horníčkovým stavením. Jde patrně o důl označovaný r. 1767 jako nálezný důl Marie Pomocná (?), nebo r. 1769 jako „Jáma těžařstva Božího Požehnání v radušském pohoří“. Další mělké prohlubně nejasného původu (patrně po prospekčních pracech) najdeme ještě severněji v příkře zalesněné stráni nad levým břehem Tresenského potoka. Místy drží směr Z-V.
Na opačné straně řeky Svratky, asi 500 m JZ od mostu v Koroužném, asi 200 m SSZ od kaple sv. Antonína Paduánského, na mírném hřbetě, který nad vsí končí skalní stěnou, poblíž chatové osady se nacházejí drobné pozůstatky nejstarší těžební lokality, tzv. Zemanova pole. Výchoz zrudněných mramorů byl v nedotčeném poli asi dobře patrný a dal podnět k dolování, které začalo patrně již ve 13.stol. Boček sem rafinovaně umístil „svůj“ důl pod Zubštejnem z r. 1238. Ale podle jiných pramenů se měl onen důl nacházet přímo pod ruinami rozlehlého hradu. Dochovala se tu propadlina po šachtě, dnes asi 3 m hluboká o rozměrech 5 x 4 m. Odval je nakupen při jejím východním a severním okraji. Dále se tu zachoval zbytek úklonné šachtice a dalšího díla s velkými plochými odvaly a velká halda se zarovnaným povrchem (JZ od šachty). Vstupy jsou dnes zcela uzavřeny a zasypány, zčásti jsou zavážené ilegálním odpadem (TKO), jelikož se nachází přímo pod jedním stavením.
Lokalita se poprvé uvádí na mapě A. Scharnagla r. 1769 (je to vůbec jediná mapa, kde je dílo zobrazeno, viz obr. 3), kde je dílo jmenováno jako „Sanct Felicis Schacht in Korosnorer Territorie“, čili důl svatého Felixe. Později tu kutala společnost vedená vídeňským radou Narstani de Weissem. Weiss žádá r. 1776 propůjčku na „alt verlassenen Schacht“ a důl byl pojmenován jako Josef (jméno bylo použito po vedoucím důlních prací Josefu Schinerovi). Těžba byla snad započatá už r. 1775, skončila však fiaskem v září r. 1776. K lokalitě se také vztahuje údaj d´Elverta z r. 1774: „Stollen und Schacht aus Silber und Blei im banisater Gebirge“.
Označení Zemanovo pole (výjimečně Zemanova skála) se objevuje až ve 20. letech
20. stol. u sběračů minerálů.
Do této kapitoly ještě zahrnu údajné doly (důl?) pod Zubštejnem. Mohutná a majestátní zřícenina kdysi velmi důležitého opevněného bodu se nachází nad Koroužným, cca 7 km SV od Bystřice nad Pernštejnem. Přímo pod ruinami hradu jsou v šedém krystalickém mramoru (Miroslav Veselý, webové stránky) zachovány zbytky obvalů a jam. Patrně se tu ve středověku (snad od 13. stol.) kutalo stříbro, prokazatelně věrohodná dokumentace však chybí. Literatura se zmiňuje o „stříbrném dolu“ pod hradem Zubštejnem, jež patřil nově založenému klášteru v Tišnově. Zmiňuje se o něm darovací listina z r. 1238. Toho roku nařizuje markrabě Přemysl, aby jihlavský horní soud kontroloval desátky plynoucí ženskému klášteru v Tišnově z dolu pod Zubštejnem, který daroval klášteru majitel hradu Jimram (Emmeram) z Medlova. V této listině se výslovně uvádí důl pod Zubštejnem. Klášteru se přiznává desátek nejen z tohoto dolu, ale ze všech, které budou v budoucnu na panství otevřeny.
obr. 3 Šachta sv. Felixe na Zemanovi poli v Koroužném. Historická situace z r. 1769 v mapě A. Scharnagla (Geofond Kutná Hora).
Geneticky k oblasti Koroužného patří i zcela neznámé dílo, ale o nic méně zajímavější než ostatní. Když v letech 1959 -1963 tu v okolí prováděl V. Mátl průzkum, odhalil v oblasti, které se říká lidově Vorel, mohutnou geofyzikální anomálii, jež vedla k objevení zcela neznámého středověkého díla. Nachází se na svahu Orelského kopce na pravém břehu Svratky, asi 0,5 km od mostu ve Švařci, za samotou stojící u lesa, asi 40 m jižně od ústí nové vodohospodářské štoly. Lokalita byla nově nazvána Drahoš. K tomuto dolu (dolům?) se vztahuje údaj d´Elverta, který uvádí doly „Stollen und Schacht aus Silber und Blei im banisater Gebirge“ z r. 1774. Ve štěpánovském rudním revíru se termín „Gebirge“ používal pro nápadně vyvýšený terén, nebo hřbet pohoří, je tedy možné, že jeho údaj zahrnuje hned několik děl, a sice od dlouho neznámého Panisádku (též na pravém břehu Svratky) až k Zemanovu poli v Koroužném. Pro srovnání poslouží další takové názvy ze Štěpánovska: „Borowetzer Gebirge“ (Borovec), „Czepper Gebirge“ (jde o lokalitu Horní Čepí), „Zumberger Gebirge“ (Cumberk). Tak jsou tyto názvy použity J. K. Urbanem r. 1771. Kutalo se tu snad v letech 1680-1681, předpokládá se to z nepřímé zmínky z matrik, kdy se uvádí, že na samotě Vorel jsou ubytováni havíři, mezi nimi i „havíř rudy stříbrné“ Řehoř Krütsch z Kremnice. V příspěvcích některých autorů se uvádí (např. J. Sekanina), že výše nad dílem ve stráni se nacházejí „dosti rozsáhlé stařiny, blíže neprozkoumané“. Ovšem to se mi zjistit nepodařilo, ve stráni nad dolem jsem nic takového neobjevil. Ani orientační průzkum vedený Stanislavem Houzarem jejich existenci nepotvrdil. V. Mátl otevřel neznámý důlní systém šachticí 9,5 m hlubokou. Objevil tak dvě přístupná patra, třetí a potenciální další jsou zatopené vodou v úrovni Svratky. Štoly jsou úzké zhruba mezi 0,5 - 2 m a byly ručně sekány mlátkem. V pozůstalosti dr. Adolfa Poláka (mineralogické oddělení MZM) se dochovala tato zpráva o prozkoumání díla, kterou tu celou uvedu:
“Při geofyzikálním měření byla zjištěna výrazná anomálie u samoty Vorel ve Švarci (katastr Koroužné). Když tato nápadná anomálie byla dále sledovaná průzkumnými pracemi, bylo šachtou asi 9,5 m hlubokou otevřeno dosud neznámé důlní dílo. Mělo přístupná dvě patra, spodní část, tj. třetí a případná další patra byla zatopena vodou, jejíž úroveň odpovídala hladině vody v blízké řece Svratce. Prvé (nejsvrchnější) patro bylo sledováno v délce 56 m severním směrem, spodnější druhé patro o délce 25 m. Zde byly nalezeny staré žebříky, dřevěné čerpací zařízení na vodu, dřevěné potrubí a korýtka k odvádění vody, vyčerpané ze spodnějších pater, dnes zcela zatopených. Výtok vody z tohoto báňského díla, nazvaného “Drahoš”, je dosud patrný v louce u samoty Vorel. Štoly jsou většinou úzké (0,5-2 m), byly ručně sekány mlátkem. Jsou hnány v amfibolitu, na prvém patře přecházejícím do svorů. Sledovaly křemito-karbonátovou žílu s barytem o mocnosti 30-100 cm s obsahem rud Ag-Pb-Zn (galenit a sfalerit). Po zdokumentování a ovzorkování bylo dílo opět uzavřeno. Zarážející je skutečnost, že toto poměrně rozsáhlé dílo, na němž se zřejmě pracovalo delší dobu, není zakresleno na žádné z poměrně hojných důlních map z období 1763-1773, kdy se ve zdejším okolí hojně pracovalo. Okolo r. 1870 se u samoty Vorel propadla šachta a byla majitelem zasypávána. Štola od šachty (ústí 374,35 m) směřovala h 11-12.“
Dílo bylo uzavřeno, zapečetěno a zdokumentováno, ačkoli po jakékoli dokumentaci se žádné stopy nedochovaly (S. Houzar, 2000).
V mělké propadlině u cesty vedoucí k švařecké kryté lávce se nachází dnes zcela zasypané ústí štoly (šachty?), které bylo odkryto při průzkumu v 60. letech. Toto místo je poznat podle ohrádky z několika železných prutů. Jde pouze o drobnou sníženinu u cesty. Výše nad tímto místem, asi 20 m SZ od stavení, se nachází téměř 3 m hluboká jáma po zavalené šachtě, která má průměr asi 5 m a jejíž dno se stále propadá. Pod ní leží plochý nevýrazný odval.
Dnes se jakékoli pozůstatky dají skutečně velmi těžce rozeznat. Naproti tomu je velmi dobře patrný výtok důlních vod před vraty vodohospodářské štoly, celá louka před nimi je stále promáchaná a zbahněná.
