4. část - Dějiny dolování do 16. století
V. Dějiny dolování ve štěpánovském rudním revíru od 16. století
Stříbrné doly získaly na důležitosti, když pro ně král Vladislav vydal kutnohorské horní právo. Vlastnil je tehdy nejbohatší z rodu Pernštejnů, Vilém (zemřel 1521), jenž zastával funkci nejvyššího hofmistra českého. Už 25. 2. 1484 mu král udělil právo razit nové doly. Obnovily se tak práce na nadějných žilách u Horního Čepí a na Cumberku. Vilém však krom těchto dolů vlastnil další v okolí Kunštátu a Krumlova.
Po Vilémově smrti pokračoval v dolování jeho syn Jan z Pernštejna, zvaný „Bohatý“ (zemřel1548). Získal i právo na ražení vlastních mincí, které sice nebyly ze stříbra pernštejnského, ale kladského, které měl v zástavě. V této době zaznamenává hornictví na pernštejnském panství doslova „boom“, Štěpánov se stal městečkem, stal se díky bohaté těžbě sídlem horního soudu (tato budova je dnes přestavěna a nachází se v ní mateřská školka). Za tohoto rozkvětu byla zbožnými havíři postavena hornická kaple ve Švařci a opraven byl kostelík v Dolním Čepí. Nepotvrzená je výstavba kostela ve Štěpánově, protože později dvakrát podlehl požáru (naposled postaven v letech 1923-1924).
Železná ruda se prý u Štěpánova těžila odpradávna, ale první údaj byl nalezen až k r.1588. Další léta ale o dolování mlčí. Z listin se nic nezachovalo a doba třicetileté války hornímu podnikání rovněž nepřála. Až r. 1657 se pokouší dávno zapadlé doly obnovit majitel panství hrabě Maxmilián z Lichtenštejna-Kastelkornu, který krále žádá o povolení prací a uvádí, že ještě před 100 lety se na jeho panství těžila ruda olovnatá, stříbrná, měděná i železná. Současně žádá o prominutí všech dávek na dobu dvaceti let. O průběhu prací se však nic nedovídáme, patrně byly neúspěšné a brzy ustaly. V této době byly patrně zahájeny práce u samoty Vorel (viz dále v textu), jelikož se ze štěpánovských matrik dovídáme, že přímo na samotě bydlí v letech 1680-1681 několik havířů, z nichž jeden se jmenuje Řehoř Krütsch z Kremnice. Další horníci tehdy bydleli ve Švařci!
K novému rozmachu dolování došlo v 18. stol. R. 1716 se ujal všech českých i moravských dolů správce úřadu nejvyššího mincmistra a perkmistra Jan František Lauer. Těžba trvala tři roky. Otevřel doly kolem Jihlavy a Štěpánova. S pernštejnskou vrchností uzavřel smlouvu o najímání horníků, o zásobování dolů dřevem a jinými potřebami. Vrchnost si za to činila nároky na vytěženou měď pro měděnou huť v Olešničce (dnes část Štěpánova). Práce započaly se značným úspěchem, pokračovalo se na starých dílech a zároveň se otevíraly doly nové. Tehdy (snad i dříve) byla otevřena největší štola – Kupferstolle, čili Měděná štola. Založil i novou štolu sv. František Serafinský, a sice r. 1716. Byla ražena nad dnešní Kupferštolou, s níž byla později spojena a vznikl tak třípatrový důlní systém. Brzy byl na Borovci postaven hamr, po němž zbyl už jen pomístní název „Hamr“. Z Kutné Hory byl povolán šmelcíř (tavič) Bruno (Srno?), ale patrně jeho vinou přešel kov do strusky a výsledky tak byly velmi špatné. Proto byly práce na pár let ukončeny. Doly byly nabídnuty měšťanům z Kraslic, kteří tu r. 1728 skutečně měděné doly otevřeli, nevíme však jaké, ale víme, že práce byly zastaveny jako nerentabilní (cena vytavené mědi nekryla náklady na těžbu).
Podrobné informace o dolování máme opět po r. 1765, kdy za panování Marie Terezie vyšlo vládní nařízení, aby byla vyhledávána nová rudní ložiska. Kutací práce u Štěpánova však byly zahájeny už r.1763 na štole Marie Terezie (šlo o východněji ležící „novou“ Marii Terezii). Sedmiletá válka a ztráta Slezska si vyžádala nové zdroje příjmu peněz do státní kasy. Proto od r. 1765 byly opět otevřeny doly u Jihlavy, Štěpánova a Velké Bystřice na Olomoucku.
R. 1763 vzniká důlní společnost vedená vrchním komisařem dělostřelectva, šlechticem Bernardem z Kessleru. Po jeho manželce, Marii Terezii, byla i pojmenována nová štola Marie Terezie. Tady vedl práce od r. 1763 Jan Nosseberger, sledoval žílu do hloubky, ale ta se postupně vytrácela. Důl byl r. 1764 opuštěn, proto byly práce přeneseny na blízkou Kupferštolu, která byla opuštěna o dva roky později. Současně pracoval Kessler na dolech v Koroužném, Cumberku a Horního Čepí, kde byla založena dědičná štola sv. Antonín Paduánský, jež odvodňovala díla v Pavelkově lese. Dále se těžilo na Borovci v Borovecké štole (r. 1763 ale už jako na starém díle), v níž práce skončily r. 1770, a na šachtě Boží Požehnání. Patrně vinou Kesslerova podařeného syna Františka se společnost dostala do tísně a r. 1767 žádá o státní podporu. V témže roce však zastihla státní inspekce doly a účty v nepořádku a podpora poskytnuta nebyla. Do Štěpánova byli vysláni kvalifikovaní odborníci a prací se ujal sám vrchní administrátor horního a mincovního úřadu Ludvík Rödderstahl. Správu dolů převzal Jan Krištof Urban, jež dal zhotovit důlní mapu celé oblasti (její ukázky tu předkládám). Mezi oběma společnostmi, Röddersthalovou a Kesslerovou, vznikaly spory, které vyvrcholily r. 1769. V té době vedl horní rada Lemberg revizi, která odhalila naprosto stejně špatné hospodaření jako revize z r.1767. Röddersthal totiž jednal i bez vědomí podílníků. Dal např. odvézt z Koroužného 103 vídeňských centů rudy do Janovic na severní Moravě. Práce na Cumberku trpěly přívalem vody a r.1769 byly opuštěny. Pro spory obou společností byly dolovací práce sníženy na minimum. Žíla v Koroužném se zase rozmrštila, Lemberg ji sledoval do hloubky šachtou, jež údajně dosáhla hloubky 10 láter a 1 stopu (=24m). Práce v okolí Borovce (Borovecká a Měděná štola, Marie Terezie i Boží Požehnání) byly zastaveny. V Koroužném se přestalo definitivně těžit 31.3. 1773. Nadějně vypadala situace dolů v Pavelkově lese nad Horním Čepím. Práce však trpěly velmi silným přívalem vody. Jak už bylo uvedeno, v letech 1767-1769 byla ražena dědičná štola sv. Antonín Paduánský. Po dvou letech se zjistily chyby ve výpočtech, chodba, aby splnila svůj účel, by musela být mnohem delší, než se původně počítalo. Společnosti došly finance a práce byly opět zastaveny. Na této lokalitě se těžba už nikdy neobnovila a už přes 200 let tu čekají slibná ložiska stříbra. Hynek Jurman r. 1985 doufá, že bude obnovena těžba, protože se r. 1982 o tyto doly zajímal geologický průzkum, nic se však od té doby nezměnilo, doly jsou opuštěné a zapomenuté. Stejně jako v Koroužném i v celém okolí Štěpánova byly všechny doly dnem 31. 3. 1773 uzavřeny. Stát zaplatil dluhy, převzal zásoby střelného prachu a Jan Krištof Urban odešel povýšen na důlního přísežného do Jihlavy.
Zadlužený majitel panství František Stockhammer viděl nadějnou lokalitu v Cumberku a v Horním Čepí. To však zůstalo stranou zájmu pro velmi nepříznivé podmínky pro těžbu. Jeho společnost zahájila těžbu v r. 1774 pod vedením vídeňského rady Narstani de Weisse. Práce vedl zkušený důlní Jan Kettner, který už před tím doloval stříbro u Jihlavy. Dal razit novou štolu na Cumberku a pracoval na díle označeném jako Panisádek u Švařce, dále i na Marii Terezii a na Cumberku dal razit novou štolu František naproti hlavní cumberské šachtě ( v této štole se těžilo r. 1774 stříbro, štola je někdy zaměňována se štolou sv. Františka Serafinského z r. 1716, kde se však těžila měď). Zkoušel dokonce štěstí na zcela novém místě u Vysoké skály (skalní útvar nad silnicí Štěpánov-Hodonín), kde však slibných výsledků nedosáhl. Pracoval r. 1781 na Kupferštole, zpočátku slibně, ale jak je v této části země zvykem, ne nadlouho. Žíla zmizela a všechny práce byly pro nerentabilnost zastaveny. Z úřední vyhlášky z 25. 11. 1784 vyplývá, že všechny doly jsou opuštěné a nepracuje se na nich. Kettner vzdal všechny pokusy. Krátce byl učiněn poslední pokus o obnovení těžby u Švařce r. 1790, ale opět bezvýsledně. Mimo jiné v té době byla nerentabilní i těžba u Jihlavy.
U Borovce se ještě v r. 1801 otevřely doly na měď, ale po počátečním fiasku podnik opět zkrachoval.
V roce 1810 se zajímavým způsobem pokusil těžit měď starohrabě ze Salmu. Důmyslně zachycoval cementové vody vytékající ze starých dolů a vylučoval z nich měď. Hodlal z vody dostat až 17% Cu, čímž by stát získal nový zdroj příjmu. Prý dosáhl velmi slibných výsledků, přesto k větší realizaci nedošlo. Toto byl na dlouhých 100 let poslední pokus o dobývání drahých kovů ze země. Další následoval až v letech I. světové války, avšak ani ten netrval dlouho. Šlo spíše o prospekční práce, než o vlastní těžbu. R. 1916 bylo naraženo několik nových děl: Bárov, Na Barytě, Na Bukovské a Cechhaus. Práce skončily již roku 1918, na štole Cechhaus r. 1919.
To byl úplně poslední pokus. O zdejší ložiska se však zajímal r. 1940 i říšský protektor. Zachoval se dopis z 1. 6. 1940, ve kterém mu SA-Sturmhauptführer Pongratz předkládá složení rud u Křižanova a Bystřice nad Pernštejnem.
Po druhé světové válce tu těžba obnovena nebyla. Avšak ke starým dolům se vracejí geologické průzkumy, které se uskutečnily např. v letech 1957, 1959 -1963 (průzkum vedl dr. V. Mátl) a 1982.
Dále je tu uvedena mapka známých důlních děl ve štěpánovském rudním revíru, o kterých bude řeč.
obr. 1 Celková topografická situace pozůstatků po historickém dolování Ag-Pb-Cu rud ve stěpánovském revíru.
Vysvětlivky k mapce (včetně již neexistujících názvů):
1. Korouženská štola, „Raduschker Gebirge“, čili Radušské pohoří
2. Marie Pomocná (?), „Oberradusch“, čili Radušky, Freundschaft Christi
3. Zemanovo pole, důl sv. Felixe
4. Drahoš, Vorel
5. Panisádek
6. Za kaplí
7. Cumberk
8. Hora, Opálená
9. U Kinců
10. Hrachovce
11. Nová Marie Terezie, U Večeřů
12. Cechhaus
13. Měděná štola, Kupferštola
14. Denní štola, Tagštola
15. Partyzánská štolka, důl Anna
16. štola Na Bukovské
17. Jaroslav
18. Borovecká štola
19. Boží Požehnání
20. štola František na Cumberku
21. Pod Chocholíkem, štola Na Barytě
22. Mír
23. šachta Na Barytě, Učitýlek
24. U Vysoké skály
25. Nad Ovčírnou
26. štola sv. Antonína Paduánského, Glück Auf (?)
27. Kryštof a díla v Pavelkově lese
28. Čepičkův vrch
