Hamry a hutě na řece Svratce
Hamry a hutě na řece Svratce
Řeka Svratka pramení na západních svazích Křivého javoru ve Žďárských vrších ve výšce 760 m nad mořem a sbírá vody na úbočí Žákovy hory východně od Cikháje. Pramenné oblasti se lidově říká U sražené vody, neboť vody mohou někdy odtékat i do řeky Sázavy. V horním toku řeka teče širokým mělkým údolím v rulách Žďárských vrchů. Kdysi zde tvořila zemskou hranici. V Nedvědické vrchovině se zařezává do hlubokého údolí s výškovými rozdíly až 300 m. V tomto úseku byla na řece vybudována po druhé světové válce Vírská přehrada. V hlubokém a širším údolí nad Brnem byla krátce před druhou světovou válkou zřízena Brněnská přehrada. Pod Brnem teče řeka až po ústí do Dyje úrodnými rovinami jižní Moravy. Délka řeky Svratky po její ústí zleva do Dyje ve střední nádrži Nové Mlýny je 162 km, její povodí činí 7120 km2 a roční průměrný průtok při ústí je 27,24 m3/s [1].
Horní tok řeky Svratky byl a dosud je až po Brno lemován rozsáhlými lesními komplexy. Blízké okolí řeky se v minulosti vyznačovalo četnými, dnes již opuštěnými ložisky poměrně jakostních železných rud. Vody řeky byly při relativně vysokém spádu, s výjimkou povodní při jarním tání, zároveň trvalým a spolehlivým zdrojem vodní energie. Zdá se proto přirozené, že počínající kolonizace Českomoravské vrchoviny byla již ve 12. až 13. století spojena se snahami využít vodní energii k pohonu vodních kol a zároveň vytěžit ložiska železných rud, spolu s bohatstvím lesů jako levného zdroje pro dřevěné uhlí k výrobě železa a oceli v hamrech a hutích. Kolonizace Českomoravské vrchoviny postupovala převážně údolím proti toku Svratky a jejích přítoků. Přehled dosud zjištěných hamrů a hutí na Svratce je na obr.1.
Charakteristiky hamrů a hutí na Svratce
Bývalý zeměpanský hrad Veveří u Veverské Bítýšky se poprvé písemně připomíná roku 1213 jako de Wewerin [3]. Původně to byl lovecký hrádek údělných brněnských přemyslovských knížat, později byl rozšířen a stal se královským majetkem, kterým zůstal až do roku 1482. Pod hradem stávala ves Veveří, která zanikla v první polovině 15. století.
Hamry pod hradem Veveří ve druhé polovině 18. století zanikly a byla zde postavena pec na pálení vápna. I ta byla později opuštěna a zůstaly po ní a po bývalém hamru pouze zbytky základů zdí. Ještě v roce 1925 bylo v těchto místech živé pomístní jméno Na hamřisku [2]. Dnes je toto místo zatopeno vodami Brněnské přehrady.
2. Další hamr nebo hamry stávaly pod pravostranným přítokem Pejškovského potoka do Svratky, na levém břehu řeky pod vrchem Sokolí v místech, k nimž se váže pomístní jméno U širokého proudu [4]. Vermouzek uvádí, že tyto hamry byly vybudovány Janem z Pernštejna po dohodě s Janem z Lipé na veverském panství někdy v roce 1536. Neví se, kdy tyto hamry zanikly. Řeka Svratka je v místech bývalých hamrů rozdělena na dvě ramena, která zde tvoří ostrov, z nichž levé rameno je zbytkem původního náhonu. V místech dělení řeky v ramena se na jejím levém břehu zachovaly až do nedávna [4] zbytky lícovaného zdiva. Tyto hamry svou polohou náležely k Veverské Bítýšce, která se písemně připomíná již v roce 1373 jako de Bytysch [5].
3. V pořadí třetí, až dosud lokalizované hamry, stály pod pravostranným přítokem Heroltického potoka (jmenovaného též potokem Vohančickým) na pravém břehu řeky Svratky. Hamry postavili v roce 1535 Jan z Pernštejna a Jan z Lipé a na Krumlově, noví majitelé blízké vsi Heroltic, kterou zakoupili od původního majitele Mikuláše Herulta z Heroltic a která leží rovněž napravo od řeky. Hamry zanikly beze stop, avšak jejich poloha se zachovala v místní tradici a v písemném doložení existence jezu na řece Svratce, který se jedním koncem dotýkal gruntů sentických, ležících podél levého břehu řeky [4]. Heroltice se připomínají již v roce 1361 jako in villa Herolticz [5] a Sentice, ležící nalevo od řeky, o něco dříve, v roce 1358, jako de Sempczicz [3].
Zdrojem železných rud pro předchozí tři hamerské lokality byla pravděpodobně oblast přiléhajícího Deblínska mezi Tišnovem, Veverskou Bítýškou a Velkou Bíteší. První, nejstarší fáze dobývání rud a zpracování kovů se v této oblasti objevuje v 13. století a je spojena právě s pány z Deblína. Dozvuky druhé těžební periody jsou zachyceny ještě na Komenského mapě Moravy z roku 1627. Třetí a poslední fáze dolování začíná v 18. století a doznívá v druhé polovině století devatenáctého.
4. Další železářský podnik se nacházel na Svratce až nad Tišnovem, mezi Boračí-Podolím a Doubravníkem, v místech samoty jmenované dnes jako Prudká [6]. Železářská huť, sestávající z dřevouhelné vysoké pece a hamru s kujnící výhní, uváděná v literatuře jako huť v Podolí u Borače [7], stála přímo v areálu samoty Na Prudké. Staré doly na limonit se nacházely v sousedním Podolí. Huť byla v provozu už před rokem 1740, patřila majiteli pernštejnského panství, avšak o její provoz se starali četní nájemci [6]. Huť zanikla v druhé polovině 19. století zřejmě pro nemožnost cenové kokurence surovému železu a oceli z koksových vysokých pecí ve Vítkovicích a v Třinci, podobně jako ostatní dřevouhelné vysoké pece a hutě na Drahanské a Českomoravské vrchovině. Stopy po původní huti jsou překryty novější, stále probíhající zástavbou. Zachovaly se zbytky struskových hald, v nichž byla prokázána přítomnost kyselých vysokopecních dřevouhelných strusek a strusek z kujnící výhně. Mimo to je existence huti zachována v povědomí místních obyvatel samoty Na Prudké a nejblíže ležících osad Borače-Podolí, Doubravníka a Ochoze. Samota s bývalou hutí se písemně uvádí k roku 1893 jako Hamry, jinak Prutka, avšak blízké vsi jsou dávného původu. Borač se připomíná roku 1368 jako de Poraz, Podolí k roku 1390 jako Podole, Doubravník dokonce již k roku 1208 jako Dubraunic a Ochoz k roku 1351 jako in Ochozo [3. 5].
5. Patrně jedním z nejstarších, ne-li přímo nejstarším raně středověkým železářským hutním centrem na Svratce byla huť v Doubravníku, jejíž vznik je spojen se založením ženského kláštera augustiniánek. Tento vůbec první klášter zbudovaný při kolonizaci krajiny v údolí řeky Svratky založil Štěpán z Medlova, předek rodu pánů z Pernštejna. Zakládací listina není známa. Palacký (s.170) klade založení kláštera do roku 1211. Zachovala se však původní listina z roku z roku 1220, v níž Vladislav Jindřich, markrabě moravský, na žádost Štěpána z Medlova, purkrabího z Dívčích hradů, udělil abatyši a konventu kláštera v Doubravníku patronátní právo na kostel v Bystřici nad Pernštejnem. V průběhu staletí byl doubravnický klášter dvakrát zničen. O tom, kde stál, se žádné přesnější prameny nezachovaly. Záchranný výzkum v roce 1958 v místech bývalé farské zahrady v blízkosti severní strany kostela zachytil mimo jiné základy budov a odkryl zbytky železářské pece se struskou po stěnách [10]. Podle analýzy této strusky [9] a na základě analogie s experimentem [11] (při kterém byla kovářsky zpracována železná houba vyrobená přímo z rud v primitivní peci vytápěné dřevěným uhlím), bylo možno usoudit, že jde o železářskou strusku, která pochází z kovářského zpracování železné houby a to takové, jež byla vyrobena přímo z železných rud. To ukazuje, že v areálu kláštera pracovala kovářská dílna, která zpracovávala železnou houbu vyrobenou ve výhni či peci přímo z rud buď v blízkém okolí nebo v huti situované v klášteře.
Uvážíme-li, že cisterciácké kláštery ve Žďáru nad Sázavou a též v Tišnově byly založeny později než doubravnický augustiniánský klášter, potom se jeví jako velmi přirozený předpoklad, že Doubravník může být jedním z prvních kolonizačních center výroby a zpracování železa nejen na Svratce, ale na celé Českomoravské vrchovině.
6. Další hamry na Svratce stály velmi pravděpodobně v Nedvědici, i když o nich nejsou žádné zmínky ani v Krepsově Soupisu železných hutí na Moravě a ve Slezsku [12] ani v Dějinách hutnictví železa [7]. O jejich přechodné existenci v Nedvědici a v severněji proti proudu Svratky ležícím Ujčově se však zmiňuje v regionální literatuře Jurman [13]. Na jejich existenci někdy před rokem 1642 lze též usuzovat z listu Kryštofa Pavla z Lichtenštejna nedvědickým, vydaném v citovaném roce, v němž je mimo jiné uvedeno, že pro nedávno povstalá hamerská díla a práce v čas žní nedostatek v dělnících bývá [14]. Z provozovaných živností bylo v 17. století pro Nedvědici příznačné dolování a hutnictví, přičemž mnoho osob pracovalo v dolech, hamrech, hutích a v prachovně. Ke konci téhož století však mnoho podniků zaniklo. K roku 1923 bylo v Nedvědici ještě živé pomístní jméno trati V hamře [14]. Nelze však jednoznačně rozhodnout, zda šlo o hamry železářské, nebo na zpracování mědi.
Ještě méně dat je o hamrech v Ujčově, které připomíná na podkladě místní tradice Jurman [13]. Obě lokality jsou však dávného založení. Dnešní městys Nedvědice se uvádí písemně k roku 1350 jako ville Medwidicz a Ujčov k roku 1360 jako Vssow [3]. Hmotné památky po hamrech na obou lokalitách se nezachovaly.
7. Nejznámější hamry a hutě na Svratce se nacházely v Olešničce, Štěpánově a v Borovci, které tvoří jeden geografický a dnes i samosprávný celek. Patřily k pernštejnskému panství a jejich osudy jsou v počátcích existence těsně spjaty s osudy hradu Pernštejna. Hrad Pernštejn byl vystaven krátce před rokem 1285 pány z Medlova erbu zubří hlavy. Od sklonku 13. století hrad Pernštejn představoval hlavní rodové sídlo a ve jménech pánů zubří hlavy se objevuje nejčastěji. Pernštejnové již tehdy náleželi mezi nejvýznamnější moravskou šlechtu [15]. Hrad Pernštejn a panství drželi až do roku 1596, kdy jej Jan z Pernštejna prodal Pavlu Katarinovi z Kataru [16, 17]. Posledními majiteli hradu Pernštejna a přilehlého panství byli hrabata Mitrovští z Nemyšle. Ti hrad koupili v roce 1818 a drželi jej až do roku 1945.
V Olešničce, těsně sousedící se Štěpánovem, pracovala dřevouhelná vysoká pec a dva tyčové hamry v letech 1660 až 1861 [7]. Lokalita se počítá k železárnám s větší výrobní kapacitou. V roce 1848 měl zdejší podnik dřevouhelnou vysokou pec, čtyři zkujňovací výhně s hamerskými kladivy, slévárnu a kovárnu. Zaměstnával 82 horníků a hutníků [13]. Vyrábělo se zde běžné komerční železo, strojní součásti, podkovářské zboží a z odlitků desky, kola, kříže aj. zboží. Trh byl orientován do Brna, kde byl sklad, do něhož přicházelo až devadesát procent produkce. Krátce po zániku vysoké pece v Olešničce v roce 1861 byla již následujícího roku 1862 postavena nová dřevouhelná vysoká pec v sousedním Štěpánově, která se udržela v provozu jen do roku 1875, kdy v nastalé krizi, která postihla tento kraj, definitivně vyhasla. Úplnému zániku železářství na této této významné hutní lokalitě se však vyhnula slévárna šedé litiny, která zde pracuje dodnes. Písemně se Olešnička poprvé přípomíná k roku 1360 jako de Olesnycz a Štěpánov téměř o století dříve, již roku 1285, jako de Stiepanov [3]. V Borovci, který je dnes součástí městyse Štěpánova nad Svratkou a jehož jedna část se až dosud nazývá Hamry, je písemně doložena železářská výroba po dobu delší než tři a čtvrt století. Výroba a zpracování železa zde začínají kosařským hamrem uváděným již roku 1588 a vybaveným redukční pecí k přímé výrobě železa z rud. Později zde pracovaly kujnící výhně a koncem minulého století i slévárna s kuplovnou k tavení šedé litiny. Ještě těsně před první světovou válkou, v roce 1914, je hutní závod v Borovci inzerován tehdejším majitelem hrabětem Vladimírem Mitrovským jako podnik v provozu [18]. Hamry v Borovci tak patří k nejstarším písemně doloženým železářským podnikům založeným pány z Pernštejna na jejich vlastním panství, neboť hamry na Svratce pod Sokolím a u Heroltic postavené již ve třicátých letech 16. století, byly vybudovány po dohodě mezi Janem z Pernštejna a Janem z Lipé na veverském panství, patřícím tehdy pánům z Lipé a nikoli Pernštejnům [4, 19]. První písemná zmínka o Borovci jako osadě se objevuje v roce 1358 kdy je uváděn jako in Porowecz [5].
Vedle četných, po polních cestách, zahradách a polích roztroušených vysokopecních a kujnících strusek upomínají na hutě a hamry v Olešničce, Štěpánově a v Borovci torza nemovitých památek, k nimž patří rekonstrované objekty bývalých hutních budov a slévárny ve Štěpánově, v Borovci pak říční jez, opuštěný vodní náhon, kamenným mostkem překlenutý odpadní kanál a podle místní tradice dva dosud stojící hamerské domky [18].
8. Nedaleko odtud severněji na Svratce leží bývalá hornická osada Švařec, připomínaná písemně již roku 1348 jako Swarczau [3], která je známá velmi starobylou filiální hornickou kaplí zasvěcenou Nejsvětější Trojici a postavenou již před rokem 1596 [22]. Osada proslula především tím, že zde již ve 14. století byly významné doly na železné, stříbrné a měděné rudy. Také zde se uvádí místní trať U hamru [17] a traduje se existence hamru [13]. Jeho lokalizace je však neznámá.
9. Výše proti toku řeky Svratky leží známá osada Vír, o níž se poprvé píše v roce 1364 jako o villa dicta Wyr [3], kde na existenci hamrů upomínají Dolní a Horní hamerský mlýn, které jsou značené ještě na mapách vydaných před rokem 1940. Má se zato, že hamry ve Víru stály již koncem 15. století, neboť se název osady Hamr u Víru objevuje v této době v urbáři Viléma z Pernštejna. V roce 1660 vrchnost zbudovala z gruntu Václava Mlynáře tavírnu a později, roku 1716, byl ve Víru panský správce hamru [17]. V roce 1907 se pod obcí uvádí Dolní hamerský mlýn, který měl tehdy deset obyvatel, a nad obcí Horní hamerský mlýn, tehdy se čtrnácti obyvateli [17]. Ve Víru byly staré doly na magnetit, v nichž se dolovalo ještě v roce 1790 [20].
Okolí Víru se k nepoznání změnilo stavbou přehradní nádrže. Vodou Vírské přehrady byly zaplaveny výše položené chudobínské hamry. Výstavbou tak zvané Dolní přehrady se změnilo okolí a nejbližší terén Dolního hamru, stojícího téměř těsně, kolem jednoho sta metrů, pod přehradní hrází. Budova bývalého mlýna i selského stavení dosud stojí, avšak stopy po hamerské činnosti, například strusky, v terénu chybí. Nejinak je tomu i u Horního hamerského mlýna, v jehož areálu, podstatně rozšířeném a přestavěném, byly v roce 1988 objekty Závodu S. K. Neumanna. Vodní dílo bývalého Horního hamerského mlýna je dosud podnikem využíváno a vodní náhon odebírá vodu přímo z vývařiště Vírské přehrady.
10. Ještě horší osud potkal hamry v Chudobíně, připomínaném písemně již roku 1384 jako Chudowin [5]. Železná huť v Chudobíně se uvádí již k roku 1673, avšak v roce 1733 byly zde práce zastaveny pro nedostatek dřeva. Nově zde byla postavena kujnící výheň s hamerským kladivem až někdy v letech 1827 až 1837. Důvodem k tomu byla potřeba zpracovat velké množství surového železa vyrobeného ve vysoké peci v Olešničce, pro které kapacitně nestačily zkujňovací výhně v Olešničce a v Borovci, neboť litina se vyráběla pouze pro vlastní potřebu tamějšího podniku a většina vytaveného surového železa se zkujňovala. V Chudobíně pracoval také „cánhamr“, jehož zařízení bylo koncem čtyřicátých let 19. století zmodernizováno tím, že bylo opatřeno skříňovými dmychadly. Výroba železa zde zanikla v druhé polovině minulého století. V hamrech byla v té době dvě domovní čísla se dvacetičtyřmi obyvateli. Dnes je vše překryto vodami Vírské přehrady. Na polohu chudobínských hamrů, vsi Chudobína a původní krásu okolí lze usuzovat podle starých indikačních skic, map a dobových fotografií (obr. 2, 3 ). Vlastivěda moravská z počátku dvacátého století uvádí [17], že Chudobín je jediným divokým parkem v širé přírodě. Chudobín náležel ke kunštátskému panství a stál asi půl kilometru pod dnešním pravostranným přítokem potoka tekoucího od Vítochova a Písečného. Chudobínské hamry stály téměř jihozápadně pod vrchem Ostražka [21].
11. Hladina Vírské přehradní nádrže je vzdutá téměř až k Dalečínu, připomínaném písemně již k roku 1349 jako Daleczin, který byl kdysi spojen s Chudobínem v jedinou politickou obec [17]. Také v Dalečíně byly podle Tenory [17] původně hamry, a to nad obcí v budově, která se nyní nazývá Papírna. Již roku 1690 se v těchto místech vyráběl ruční papír. V roce 1750 platil papírník vrchnosti roční nájemné 170 zlatých. Později byla v těchto místech panská pila a od roku 1866 přádelna. Uvážíme-li, že první dřevouhelná vysoká pec v Kadově byla zapálena v roce 1651 a v Olešničce 1660, pak je pravděpodobné, že v Dalečíně pracoval ještě hamr s redukční pecí vyrábějící železo přímo z rud. Objasnění, o jaký typ hamru šlo, by mohla přinést analýza strusek z této lokality.
12. V osmdesátých letech 17. století existovaly železné hutě také na jimramovském panství v obci Krásné [20], připomínané poprvé roku 1392 jako Krasna [5], avšak písemné údaje, které se k této lokalitě vztahují, jsou neurčité. Kreps poznamenává [20], že je o hutích krátká zmínka v dopise novoměstského hejtmana Martina Vyliše, podle níž byl majitelem zdejších hutí nejstarší syn majitele novoměstského panství F. M. Kratzera. Hosák uvádí, že v 17. století se v Krásném dolovala železná ruda a byly v něm hamry [23]. S odvoláním na D´Elverta [24] Kreps dále poznamenává [20], že v roce 1687 byla v Krásném v činnosti vysoká pec a kujnící výhně. Cituje rovněž Chylíka [25], který shodně jako Svoboda [26], uvádí, že na jimramovském panství byly mezi roky 1663-1668 za hraběte z Náchoda postaveny železné hamry s tavnou (vysokou) pecí, které zanikly mezi léty 1712 až 1740. Zajímavá je poznámka [26], že mlýn při rychtě v Krásném vyměnila vrchnost v roce 1681 za mlýn Jiříka Šabarta, který přestavěla na hamerskou (patrně vysokou) pec. V dějinách hutnictví [7] jsou železárny v Krásném počítány k hutím s malou kapacitou a jejich existence je vymezena šedesátými léty 17. století a rokem 1740. Wolny (citace v práci [12]) a shodně s ním Svoboda [26] uvádějí, že kolem roku 1836, kdy železárny na panství byly již zaniklé, byly zřízeny v Krásném nové vrchnostenské hamry, které vyhořely 10. 1. 1839 do základu a nebyly již obnoveny. Nově byla zřejmě tehdy postavena pouze kujnící výheň a nikoli vysoká pec.
Železárny v Krásném prošly, jak plyne z citovaných pramenů, dvěmi etapami. První, která trvala asi tři čtvrtě století, kdy zde pracovala vysoká pec a kujnící výhně, a po téměř sto letech druhou, velmi krátkou, trvající kolem tří let, kdy pracovala v Krásném pouze kujnící výheň. To je zřejmě též důvod, proč se ve vsi neudržela živá vzpomínka na provoz hutí a hamrů. Na provoz vysoké pece zde upomínají spíše ojediněle než četně se nacházející zbytky vysokopecních kyselých strusek.
13. V Březinách ležících výše proti toku Svratky se připomíná hamr na železo již roku 1648 a v tomtéž roce se zároveň uvádí založení skláren [27]. Terénní průzkum v osadě Březiny, doplněný rozhovory s místními občany-rodáky, však ukázal, že existence železných hamrů na Svratce na Březinách je nejistá. S určitostí lze lokalizovat pouze polohu zaniklého vodního díla.
Výše proti proudu leží po pravém břehu řeky osada Moravské Křižánky, k níž se váže nejstarší písemný záznam z roku 1437, kdy se tato ves připomíná jako Krzyzankove [5]. Hamr se zde uvádí již roku 1616, kdy byla hamerníkovi Jiříkovi puštěna paseka při hamře na Křižánkách za plat 10 grošů [26]. Poněvadž tehdy nepracovala v této oblasti žádná vysoká pec, dá se předpokládat, že hamr byl vybaven ještě redukční pecí pro přímou výrobu železa z rud. Místo, kde hamr stál, je neznámé. Teprve Křoupalovy mapy novoměstského panství datované rokem 1741 [27] umožňují přesnou lokaci středisek železářství na dietrichštejnském novoměstském panství, a v Křižánkách hned dvou hamrů. První stával vpravo od řeky Svratky podle náhonu vedeného od dnes zrušeného rybníka Brušovce, do něhož byly svedeny vody potoka téhož jména a řeky Svratky. Šlo o panský hamr Brušovec, jehož vodní náhon a četné kujnící strusky jsou v terénu dosud patrny. Druhý hamr, jmenovaný Křoupalem jako Böhmisher (Český) Hamer, jehož vodní náhon je také v terénu dosud zřetelně patrný, avšak strusky se zde nevyskytují, stával na české straně, na náhonu po levém břehu řeky Svratky.
14. Jako poslední, nejblíže k pramenné oblasti řeky Svratky, pracovala v osadě Svratce-Cikánce na rychmburském panství dřevouhelná vysoká pec, uvedená do provozu v roce 1717. Na Křoupalově mapě z roku 1741 je označena jako Böhmischer Eisen=Schmeltzoffen. Její provoz byl ukončen v roce 1735 [20]. Struskové pole, obsahující pouze vysokopecní strusky, dnes již porostlé travou jako louka, se nachází po levém břehu řeky Svratky pod bývalou vysokou pecí, dnes pod objekty podniku Tohoz. Nebyly zde nalezeny strusky charakterisující zkujňovací proces i když se uvádí [29], že k železným hamrům v Cikánce patřila kosírna (kosařský hamr) v lukách při stezce k Herálci jdoucí.
Závěr
Padesátá léta 19. století přinesla základní nepříznivé změny ve vývoji železářství v popisované oblasti. Ve všech místních podnicích se projevoval nedostatek dřeva k výrobě dřevěného uhlí, jehož cena tím rychle rostla. I když železné rudy byl dostatek, její dovoz ze vzdálených lokalit také zvyšoval výrobní náklady. Mnohé z hutí se navíc potýkaly s kolísavými zdroji vodní energie při pohonu dmýchadel a hamerských kladiv a dalších zařízení, což při instalaci parních strojů k zajištění stálého výkonu vedlo k dalšímu zvýšení spotřeby paliva. Minerální palivo, používané ve vysokých pecích, kuplovnách a v pudlovacích pecích (pudlování bylo zavedeno již v roce 1830 ve Vítkovicích [30]) i v ostatních zařízeních v železárnách, jež se nacházely v blízkosti ložisek černého uhlí, pak umožnilo s využitím nových metalurgických postupů podstatné zvýšení produktivity a velmi značné snížení ceny železa na trhu. Tomuto konkurenčnímu tlaku a hospodářské krizi v letech 1873 až 1879 žádný z železářských podniků na řece Svratce (s výjimkou slévárny ve Štěpánově) neodolal a nezachytil nástup v té době nových, mnohem produktivnějších technologií. Negativní úlohu zde sehrálo též chybějící železniční spojení, k jehož stavbě došlo až koncem 19. stol. a začátkem 20. století, tj. již po zániku hutí a hamrů. Údolí Svratky se však poté ekologicky zotavilo z ran, které ji bývalé hutnictví uštědřilo a celé její povodí dnes nabízí jiný, pro zdejší krajinu relativně mnohem méně škodlivý způsob rozvoje a využití.
Karel Stránský - Vladimír Ustohal
LITERATURA
[1] Hrádek, M. aj.: Okolí Brna, Moravský Kras. Olympia, Praha 1990.
[2] Škára, J.: Hrad Veveří a Veverská Bítýška. Zemský cizinecký svaz v Brně, Brno 1923.
[3] Hosák, L. - Šrámek, R.: Místní jména na Moravě a ve Slezsku II. M-Ž. Academia, Praha 1980.
[4] Vermouzek, R.: Kde stávaly heroltické hamry. In: Zkoumání výrobních objektů a technologií archeologickými metodami. Technické muzeum v Brně, Brno 1987, s. 196-207.
[5] Hosák, L. - Šrámek, R.: Místní jména na Moravě a ve Slezsku I. A-L. Academia, Praha 1970.
[6] Stránský, K. - Mazáč, L. - Ustohal, V.: Huť Na Prudké - příspěvek k její historii a významu. Hutnické listy 48, 1993, č. 1, s. 40-43.
[7] Pleiner, R. - Kořan, J. - Kučera, M. - Vozár, J.: Dějiny hutnictví železa v Československu 1. Academia 1984, s. 100.
[8] Palacký, F.: Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě. F. Strnad, Královské Vinohrady 1940.
[9] Ustohal, V. - Mazáč, L. - Stránský, K.: Doubravník - nejstarší železná huť Českomoravské vrchoviny? Hutnické listy 44, č. 7, s. 520-526.
[10] Mazáč, L. - Bukal, B.: Doubravník. Mistní národní výbor v Doubravníku, 1972.
[11] Stránský, K. - Šenberger, J. - Rek, A. - Kafka, V. - Souchopová, V.: Kovářské zpracování železné houby vytavené v šachtové peci olomučanského typu rekonstruované podle nálezů z 11. století n. l. In: Archeologia Technica 9, Technické muzeum v Brně, Brno 1993, s. 15-25.
[12] Kreps, M.: Soupis železných hutí a hamrů na Moravě a ve Slezsku v období feudalismu. Rozpravy národního technického muzea v Praze 36, Praha 1964.
[13] Jurman, H.: Štěpánov nad Svratkou 1285-1985. Místní národní výbor, Štěpánov nad Svratkou 1985.
[14] Oharek, V.: Vlastivěda moravská. Tišnovský okres. Musejní spolek, Brno 1923.
[15] Vorel, P.: Páni z Pernštejna (Českomoravský rod v zrcadle staletí). Východočeské muzeum Pardubice aj., Pardubice 1993.
[16] Mysliveček, M.: Erbovník, aneb kniha o znacích i osudech rodů žijících v Čechách a na Moravě. Horizont, Praha 1993.
[17] Tenora, J.: Vlastivěda moravská. Bystřický (n.P.) okres. Musejní spolek v Brně, Brno 1907.
[18] Stránský, K. - Rek, A. - Winkler, Z.: Hamry v Borovci u Štěpánova. Slévárenství 37, 1990, č. 7, s. 303-307.
[19] Hosák, L.: Historický místopis země Moravskoslezské III. Brněnský kraj. Spol. přátel starožitností čsl. v Praze, Brno 1934, s. 226. - [20] KREPS, M,: Železářství na Žďársku. Blok, Brno 1970.
[21] Stránský, K.: Hamry v Chudobíně. Slévárenství 34, 1988, č. 7, s. 312.
[22] Odehnal, F.: Poutní místa Moravy a Slezska. Debora, Praha 1995. - [23] HOSÁK, L. Historický místopis země Moravskoslezské. I. Jihlavský kraj. Společnost přátel starožitností čsl. v Praze, Brno 1933, s. 77.
[24] D´Elvert, Ch.: Zur Geschichte der Bergbaues in Mähren und Östrr. Schlesien. Brno 1866.
[25] Chylík, J.: Přehled dějin moravského průmyslu. Praha 1938. - [26] SVOBODA, F.: Vlastivěda moravská. Novoměstský okres. Musejní spolek v Brně. Brno 1948.
[27] Hofmann, G.: Soupis železných hutí a hamrů v Čechách v období feudalismu. Rozpravy Národního technického muzea v Praze 14, Praha 1964.
[28] Stránský, K. jun. - Stránská, R. - Stránský, K. sen.: Křoupalovy mapy novoměstského panství a jejich význam pro dějiny hutnictví a slévárenství na Českomoravské vrchovině. In: Archeologia Technika. Technické muzeum v Brně, Brno 1990, s.96-101.
[29] Svratka a okolí. Nákladem družstva pro postavení sokolovny ve Svratce, Svratka 1925.
[30] Bohuš, O.: Stručné dějiny ocelářství na území Československa. 1830 - 1975. TEVUHP, řada 20, Praha 1980.
